České národní listy
červenec – září 2023
Ročník XII.
Germanizace a sudetizace naší politiky i celého veřejného prostoru dále pokračuje
Nebezpečí, které vane od SL, není velké. Pokud však SL bude postupovat ruku v ruce s českou pátou kolonou, zvláště když tato soustředí ve svých rukou moc výkonnou, zákonodárnou a soudní, mohou být naše státně–národní zájmy zásadně ohroženy. Na nebezpečí, jež nám hrozí z německé strany a její české páté kolony upozorňujeme již více než třicet let.
Vlastenecké subjekty však těmto tlakům nečelí systematicky a jednotně. Proto jejich působení nemůže být vážnou překážkou, která by vedla k zastavení německé expanze.A právě v této situaci se nacházíme nyní my, naše současné generace. Sólová vystoupení jednotlivců, některých skupin nevytvoří přehradu historickému germánskému „Drang nach Osten“. Voláme již dlouho: Hanibal ante portas, ale jsem oslyšeni. Tomuto nebezpečnému problému musí postupně celá vlastenecká obec věnovat pozornost a postavit se k němu čelem. Ale to je další otázka, jíž nyní nehodláme řešit. Jen na ni znovu živě a naléhavě upozorňujeme. Další články budou vykreslovat česko–sudeto–německé vztahy mnohdy i v konfliktních situacích.
Prezident Pavel poděkoval sudetoněmeckému sdružení za zlepšení vztahů
19. 5. 2023, 17:42
Prezident České republiky Petr Pavel v pátek poděkoval předsedovi Sudetoněmeckého krajanského sdružení Berndu Posseltovi za zlepšení v česko–německých vztazích. Ty jsou podle Pavla nejlepší za poslední dobu a dávají i základ pro další spolupráci.
Článek
„Vítám posun v Sudetoněmeckém krajanském sdružení a chtěl bych poděkovat Berndu Posseltovi, opravdu si toho vážím,“ řekl Pavel. Posselt byl také jedním z hostů dnešního zahájení týdnů bavorsko–českého přátelství.
Pavel se dotknul i současné situace Evropy po ruské invazi na Ukrajinu. Řekl, že při všech setkáních s představiteli evropských zemí se je snaží přesvědčit, že pomoc bojující Ukrajině je také bojem za udržení evropských hodnot.
„Proto naléhám na všechny partnery, aby udrželi podporu a pomohli nejen uprchlíkům, ale podpořili Ukrajinu i v boji. Pokud by prohrála Ukrajina, prohráli jsme svým způsobem my všichni,“ řekl. Hosté jeho slova pak ocenili dlouhým potleskem.
Setkání s bavorským premiérem
Pavel využil slavnostního zahájení přeshraničního festivalu v Selbu i k jednání s bavorským předsedou zemské vlády Markusem Söderem. Mimo jiné by rád podpořil i lepší dopravní propojení obou regionů, které by podle Pavla pomohlo Bavorsku i české ekonomice.
Stejné téma zmínil ve svém projevu i Söder, který řekl, že zatímco severojižní spojení napříč Bavorskem je dobré, stále chybí spojení ze západu na východ.
To by mohlo být podstatné i pro českou stranu. Například na železnici je elektrifikace na české straně až do Chebu, za hranicemi ale zatím nepokračuje.
Dálniční spojení chybí
Podobně i silniční napojení na Německo z Karlovarského kraje je zatím nedokončené. Dálnice D6 končí u Chebu a ačkoli na německou dálnici A9 je to jen pár desítek kilometrů, na německé straně zatím chybí zájem rozšířit vozovku od Chebu k dálnici A9.
Společnou vizí je, aby celý bavorsko–český příhraniční region vytvářel společný prostor pro budoucnost.
Česko podepsalo s Bavorskem memorandum o spolupráci v oblasti letectví a vesmíru
"
Byli bychom panu prezidentu P. Pavlovi velmi vděční, kdyby nám, českým vlastencům, alespoň dodatečně sdělil, v čem a kdy "sudetoněmecký landsmanšaft" přispěl ke zlepšení česko – německých vztahů až tak, že považoval za nutné za to poděkovat B. Posseltovi.
Především ani netušíme, jak B. Posselt se svým spolkem, který nemá mezinárodně –právní subjektivitu, mohl přispět ke zlepšení vztahů mezi dvěma státy. Velmi se proto udivujeme, že předsedovi "sudetoněmeckého spolku" prezident Pavel děkuje. Z německé strany neznáme případ, v němž by hlava SRN poděkovala nějakému českému spolku nebo mu věnovala dokonce přímou pozornost.
Celá desetiletí platilo, a podle mezinárodního práva platí i nadále, že protějškem vlády ČR je vláda SRN. Taktéž platí že protějškem prezidenta ČR je prezident SRN. Otázky rozvoje vztahů mezi ČR a SRN nelze řešit na "bavorské úrovni", pokud ovšem nevezmeme za bernou minci nečasovský případ. Tehdy náš pan premiér pod opakovaným tlakem H. Seehofera, tehdejšího předsedy bavorské vlády, patrona "sudetských Němců", a A. Merkelové, jež premiéru P. Nečasovi sdělila, že "sudetoněmecký landsmanšaft již dlouhodobě touží po přímých jednáních s českou vládou“, podlehl "naléhání" a několik měsíců poté, již byl v čele státní delegace v Mnichově, kde před zemským bavorským sněmem přednesl projev a při dalším jednání, dokonce i s landsmany, přislíbil přemnohé, což vyvolalo na protější straně nadšení.
O podnětu, který vedl premiéra Nečase k návštěvě Mnichova, pojednává další text: B. Posselt děkuje klancléřce Merkelové, že sdělila „naše přání o přímých rozhovorech“ s čs. vládou premiéru Nečasovi
Úvodem
Angela Merkelová je v Praze. Po Nečasovi ji čeká jednání s Klausem
Česko
3. dubna 2012 8:58, aktualizováno 12:29
PRAHA – Německá kancléřka Angela Merkelová přiletěla do Prahy na krátkou návštěvu. S českým premiérem Petrem Nečasem jedná o evropském fiskálním paktu a dostavbě Temelína.
Zdroj:
Návštěva paní kancléřsky trvala v Praze 5 hodin. V této době jednala i s prezidentem V. Klausem a dokonce též diskutovala se studenty na PF UK. O tom, že kancléřka Merkelová jednala s premiérem Nečasem o tom, jak tzv. sudetští Němci touží po přímých jednáních s čs. vládou, nepadlo na veřejnosti ani slovo.
Nevěděli bychom o tom, kdyby B. Posselt neděkoval paní kancléře právě za to a kdyby náš překladatel nám tuto informaci nezprostředkoval.
Z projevu B. Posselta na 63. sjezdu odsunutých Němců z Československa, Norimberk, 26.–28.5.2012
Jsme šťastni, že také na spolkové úrovni se něco pohnulo. A také za to děkuji Tobě, Horste, Tvé houževnatosti, o které se v Německu začíná mluvit. S vytrvalostí také naléháš na to, aby Spolek (SRN, pozn. red.) své povinnosti vůči nám, sudetským Němcům, plnil. Tobě můžeme děkovat, že zřízení Sudetoněmeckého muzea v Mnichově je v koaliční smlouvě. Nyní musí po slovech následovat skutky, milá spolková vládo! Já jsem velice vděčen, strašně šťasten, že spolková kancléřka před několika týdny při pouze čtyřhodinové návštěvě Prahy, kde se muselo především jednat o otázkách euro a měny, přesto vyslovila naše přání o přímých rozhovorech. Pofalla, ministr kancléřského úřadu, to v jednom dopisu, za který při této příležitosti děkuji, výrazně uvedl. Spolková kancléřka nám sdělila, že vidí nadějně, že v příštích letech budou uskutečněny kroky směrem k dialogu. Za to děkuji spolkové kancléře, že v tomto poskytla podporu bavorskému patronovi.“
Předmětný rozhovor paní kancléřsky Merkelové s premiérem P. Nečasem měl zásadní a brzké důsledky pro nás, pro ČR, které nemůžeme hodnotit pozitivně, ale právě naopak. Dostali jsme se v česko– (sudeto)německých vztazích na šikmou plochu, po které jedem dolů i v současnosti. Náš pád pokračuje a je stále závažnější. „Naši sudetomilové a germanofilové“ tomuto pohybu silně napomáhají. Kam až se dostaneme?
Pane prezidente, dovolte nám otázat se, zda měl důvod dřívější prezident ČR pan M. Zeman požadovat na premiéru P. Fialovi slib, že v ČR se nebudou konat "sudetsko–německé dny?" Velmi nás potěší, pane prezidente, když nám dále sdělíte, co všechno Posseltův spolek učinil ke zlepšení česko–německých vztahů. Jsme trpěliví, budeme čekat.
Pavel vytočil Rajchla ke zvláštnímu vysílání. Nejostudnější řeč v dějinách ČR. Ten člověk ztratil soudnost
Ze sítí
Hanba. Předseda politické strany PRO – po „ostudném“ projevu z úst prezidenta Petra Pavla k dnešnímu 78. výročí konce druhé světové války v roce 1945 – přednesl k tomuto významnému svátku své vyjádření, v němž odmítl překrucovat historii. „Za alarmující považuji zejména tu skutečnost, že k přepisování světových dějin sahaly v minulosti vždy a výhradně pouze totalitní režimy,“ zdůraznil Rajchl.
Úvodem se Rajchl velmi kriticky vyjádřil k proslovu Petra Pavla k výročí konce druhé světové války: „Dnešní den je velmi významný. Projev Pavla považuji za ostudný. Je mi nesmírně stydno, když vidím, jak se připomíná současné výročí. A snaha o přepisování dějin je směšná a naivní. Lidé, kteří mají vzdělání, vědí, jak druhá světová válka probíhala, a na ty snahy nemohou životě naskakovat,“ poznamenal.
Započal svůj projev k dnešnímu svátku, k 8. květnu: „Obracím se na vás se svým projevem v dnešní vzácný den, který je v mé optice druhým nejvýznamnějším svátkem naší země. Zatímco 28. října slavíme vznik našeho společného státu, v dnešní den si připomínáme definitivní poražení nejzrůdnějšího režimu světové historie, jenž se snažil o naše vyhlazení.
Je proto namístě poděkovat těm, bez jejichž přičinění by samostatná Česká republika byla jen krátkou historickou epizodou. Na prvním místě jsou to vojáci Rudé armády, bez jejichž nespočetných obětí, by nikdy nedošlo ke klíčovému obratu ve válce v bitvě u Stalingradu, a Hitlerova vojenská mašinérie by tak definitivně ovládla celý starý kontinent.
Stejně tak se sluší poděkovat i spojeneckým armádám, které i přes obrovské ztráty dokázaly provést vylodění v Normandii, otevření druhé fronty a významně tak přispět k rychlejšímu pádu nacistické třetí říše.
V této souvislosti bych chtěl důrazně odmítnout jakoukoli snahu o přepisování této nezpochybnitelné historické faktografie ze strany našich politiků a mainstreamových médií, jež se podle aktuální společenské poptávky až křečovitě pokoušejí o zvyšování či snižování zásluh ze strany té které velmoci, té, která je právě v kurzu.
Nesouhlasil jsem se snahou o vymazání zásluh spojeneckých vojsk komunistickým režimem před rokem 1989, a stejně tak nesouhlasím se současnou relativizací role Rudé armády, která měla lví podíl na osvobození naší země a na definitivní porážce nacistické osy zla ve druhé světové válce
Aktuální snahu vyzvednout roli Ukrajiny, jejíž občané patřili k nejčetněji kolaborujícím skupinám s hitlerovským režimem v celé Evropě, považuji za směšný a ostudný pokus o přepsání moderních dějin naší země i celého evropského kontinentu.
Za alarmující považuji zejména tu skutečnost, že k přepisování světových dějin sahaly v minulosti vždy a výhradně pouze totalitní režimy. Demokracie se totiž za svou historii nestydí a nebojí se jí. Tento fakt vypovídá o současné politické situaci v naší zemi až mrazivě pravdivou výpověď.
V neposlední řadě bych rád složil hlubokou poklonu českým a slovenským legionářům, kteří se rozhodli opustit naši zemi a bojovat o její svobodu po boku sovětských, britských a amerických spolubojovníků. Patří jim naše obrovské uznání a vděk za jejich nasazení a často za oběť nejvyšší, kterou na oltář svobody a suverenity naší země položili. Je ostudou, že jména jako Mikuláš Svoboda, Bedřich Homola, Václav Šára, Alois Liška, Josef Bartík, Josef Berounský, Bohumil Boček a mnohá další pomalu upadají v zapomnění a naše mladá generace už v podstatě nemá nejmenší tušení o existenci hrdinů našeho národa,“ zmínil ve svém projevu Rajchl.
Před svým živým facebookovým vysíláním Rajchl předeslal, že dnešní projev Petra Pavla k výročí kapitulace nacistického Německa považuje za „nejostudnější politickou řeč v dějinách samostatné České republiky“.
Nesmělé kuňkání, neustálé přeřeky vyústily ve zcela nesouvislý tok prázdných floskulí. Adorovat v souvislosti s osvobozením naší země Ukrajinu, jejíž převážná část po většinu trvání druhé světové války kolaborovala s Hitlerem, a ani slůvkem nezmínit český odboj či naše legionáře bojující za naši zemi na straně Velké Británie i SSSR, pak ani nemohu komentovat, protože mě žádná slušná adjektiva nenapadají.
Přirovnat rozsah konfliktu na Ukrajině k rozsahu druhé světové války už může pouze člověk, který ztratil jakoukoliv soudnost. Je mi stydno, když sleduji tu bezbřehou servilitu, která je tak vlastní všem zaprodancům v historii našeho národa – ať už ve vztahu k SSSR před rokem 1989, nebo ve vztahu k EU a k Ukrajině v současné době. Petr Pavel je jeden z mála, který dokonce stihl obojí,“ řekl Rajchl k Pavlovu „ostudně podbízivému proslovu na Vítkově“.
„Možná jste si všimli, že jsem v celém textu nepoužil termín ‚prezident‘. Učinil jsem tak zcela záměrně, neboť to, co jsme dnes museli vyslechnout, není funkce nejvyššího ústavního činitele České republiky absolutně hodné. Za mě to byla jedním slovem hanba,“ napsal Rajchl ve facebookovém příspěvku.
Sítě +
Projev prezidenta republiky při Terezínské tryzně
21. května 2023
Vážení přeživší a pamětníci, vážení ústavní činitelé, vážení velvyslanci, představitelé Židovské obce, dámy a pánové,
třetí květnovou neděli tradičně věnujeme uctění obětí nacistické genocidy. Na Národním hřbitově Terezín si už 76 let připomínáme více než 155 tisíc lidí, kteří prošli terezínským ghettem. Podle propagátorů zrůdné nacistické ideologie založené na představě vlastní nadřazenosti se tito lidé provinili špatným etnickým původem. Jako Židé byli zbaveni základních lidských práv. Čelili děsivým životním podmínkám, ponižování, a také trvalému strachu, že budou deportováni tam, odkud není návratu.
Na oběti našich historických chyb nesmíme zapomínat. Nesmíme zapomínat na rodiny ani jednotlivce, kteří šlapali pěšky, s těžkými zavazadly v rukách, z nádraží v Bohušovicích do Terezína, a domnívali se, že jedou za prací, a že se o víkendu vrátí domů. Domov, bohužel, už mnozí z nich nikdy nespatřili. Podle historiků každý čtvrtý vězeň v Terezíně zemřel. Téměř 90 tisíc osob odvezly transporty do vyhlazovacích táborů.
Norimberské rasové zákony představují tragické memento zla, jakého se člověk na člověku může dopustit. Ukázaly nám, jak zranitelná je lidská společnost pod tlakem propagandy a lživých zpráv. Je smutnou pravdou, že zločiny nacistického režimu procházely, protože většinová společnost o nich dlouho mlčela. Možná neměla sílu na odpor. Možná z pohodlnosti. Pomohla tomu i nacistická snaha skrýt pravdu a umění manipulace s myslí veřejnosti. Příkladem úspěchu propagandy je legenda o městě, které „Vůdce daroval Židům.“ Takto zněl název propagandistického filmu natáčeného právě v Terezíně.
Tato unikátní pevnost, po celé Evropě známá jako jeden z vrcholů vojenského inženýrství, se nakonec stala symbolem toho nejhoršího, čeho je člověk schopen. Odpovědnost za zločiny, které páchali naši předkové, musíme přijmout, a poučit se z nich. Nerad jsem se dočetl, že některé budovy v tomto městě, jsou v havarijním stavu nebo že se jejich část dokonce zřítila. Je důležité, aby vláda intenzivně hledala cesty, jak postupné destrukci tohoto místa zabránit, protože je zdrojem naší historické paměti. Umožňuje předávat svědectví dalším generacím. Je to důležité kvůli současným hrozbám, jako jsou různé formy extremismu, fobií nebo vypjatého nacionalismu.
Podobně jako nacistická propaganda, tak i Putinovo Rusko, dnes označuje válku na Ukrajině za něco nutného a spravedlivého. Paradoxně za pokus o „denacifikaci“. Absurdní ruské lži, že stát s demokraticky zvoleným prezidentem židovského původu, jehož rodina přežila holokaust, potřebuje osvobodit od nacismu, musíme důrazně odmítnout. Je to pouze snaha, jak odvrátit pozornost od slabosti vlastního Putinova režimu a sjednotit ruské domácí publikum proti údajnému démonickému vnějšímu nepříteli.
Přál bych si, aby historie našim dětem a vnoučatům už nikdy v budoucnu nedala stejnou lekci jakou byla druhá světová válka. Doba není a nebude lehká. Občany v Česku, i v celé Evropě, trápí těžkosti každodenního života způsobené ekonomickými i sociálními důsledky války. Únava z války dostává politiky pod tlak a znesnadňuje úsilí o zodpovědné hospodaření se státními rozpočty. Udržet jednotu k podpoře Ukrajiny, tak bude stále náročnější. Na tomto místě bych proto chtěl apelovat, abychom nerezignovali na naši společnou snahu Rusko na Ukrajině porazit a odmítnout tak ignorování pravidel mezinárodního řádu, kterého jsme svědky. Motivací by nám měla být právě naše historická zkušenost, o které dnes mluvíme. Je správné, že si ji připomínáme a dáváme do souvislosti s dnešní situací. Jen tak se můžeme vyhnout opakování chyb minulosti.
Petr Pavel, prezident republiky, Památník Terezín, 21. května 2023
Pan prezident na české vlastence, kteří byli mučeni a též zavražděni v Terezíně, zapomněl. Neřekl ani slovo o tom, že v boji za osvobození republiky padlo, bylo umučeno na 360 tisíc našich lidí. Byli jsme oběťmi německých vrahů, nikoliv českých.
Malá pevnost Terezín
V době druhé zde sídlila od do května 1945 neblaze proslulá pražského . V tomto období prošlo věznicí kolem třiceti tisíc vězňů.
Mezi zdejší dozorce patřili mj.:
- SS–Hauptsturmführer (1898–1946)
- SS–Scharführer (1899–1947)
- SS–Scharführer (1910–1948)
- SS–Scharführer (1911–1946)
- SS–Oberscharführer (1910–2000).
Nacisté z tábora uprchli 5. května 1945 večer.
, což bylo zjištěno rozborem 90 vzorků od skupiny vězňů z Malé pevnosti, vyslaných na zákopové práce do Hradce Králové. Následně začal český lékař MUDr. organizovat lékařskou pomoc. Dne 4. května dorazila první skupina českých lékařů a dobrovolníci, včetně 50 žákyň ošetřovatelské školy na Bulovce. Do Terezína dorazily 10. května 1945 jednotky 5. gardové armády pod velením generálporučíka A. I. Rodimceva. Vojenským velitelem Terezína se stal major M. A. Kuzmin. Následujícího dne dorazila sovětská sanitní kolona a 13. května sanitní vlak. Na místě bylo rozvinuto pět armádních nemocnic s kompletním vybavením.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Mal%C3%A1_pevnost_Terez%C3%ADn
Václav Klaus kritizuje prezidenta Petra Pavla
"V závěru pořadu ještě Václav Klaus velmi ostře zkritizoval stávajícího prezidenta Petra Pavla, a to kvůli sudetským Němcům.
„My jsme si připomínali konec druhé světové války. My víme, kdo tu válku rozpoutal, my víme, jak to tady bylo složité s našimi tehdejšími sudetskými občany. Proto já jsem teď byl velmi šokován, když jsem z úst současného prezidenta slyšel poděkování k panu Berndtu Posseltovi. To je věc, která mě naprosto šokovala. Já jsem před nějakými 27 lety podepisoval česko–německou deklaraci s panem Kohlem. A když teď někdo říká, že děkuje panu Posseltovi za přínos v česko–německých vztazích, no tak to je prostě přepisování historie, které já nemohu akceptovat,“ prohlásil závěrem Klaus." (Výňatek z článku)
Souhlasíme s panem exprezidentem V. Klausem s jeho tvrzením. Dodáváme však, že slova pana prezidenta P. Pavla: "Odpovědnost za zločiny, které páchali naši předkové, musíme přijmout, a poučit se z nich", která pronesl při letošní Terezínské tryzně, jsou zřejmě též pokusem o přepisování naší historie.
Připravil Dr. O. Tuleškov
https://www.hrad.cz/cs/prezident–cr/soucasny–prezident–cr/verejna–vystoupeni–a–rozhovory/projev–prezidenta–republiky–pri–terezinske–tryzne–17118
Co je prezidenta republiky nehodno…
Marek Řezanka
Petr Pavel přednesl projev u příležitosti terezínské květnové tryzny. Nabízelo se mu mnoho možností, co mohl sdělit – a před čím varovat. Mohl mluvit o hrůzách a obludnostech nacismu a fašismu a vyjádřit své znepokojení, že podhoubí pro obě zrůdné ideologie opět nebezpečně dozrálo. Mohl zmínit Bandera party v Plzni či používání nacistických symbolů, jakými jsou mj. vlčí hák či černé slunce, na veřejnosti. Mohl – nebo i měl, připomenout, že to bylo nacistické Německo, kdo zničil naši Československou republiku. A že dodnes nám Německo nevyplatilo reparace, které nelze promlčet či odpustit. Na ně stále máme nárok.
Místo toho Petr Pavel pronesl výrok, který je podle mého neslučitelný s rolí prezidenta republiky: „Na oběti našich historických chyb nesmíme zapomínat. Nesmíme zapomínat na rodiny ani jednotlivce, kteří šlapali pěšky, s těžkými zavazadly v rukách, z nádraží v Bohušovicích do Terezína, a domnívali se, že jedou za prací, a že se o víkendu vrátí domů. Domov, bohužel, už mnozí z nich nikdy nespatřili. Podle historiků každý čtvrtý vězeň v Terezíně zemřel...“
Petr Pavel myslí vážně, že nacistické tábory byly naší vinou? To je logika typu, že znásilněná žena si mohla za to, že byla napadena a surově zneužita. Že málem zemřela. Toto je hrubé překrucování historie, které zaznívá od potomků bývalých henleinovců. Ti neustále stupňují své požadavky a tváří se, že zločiny druhé světové války se jich netýkají. Nejraději by prezidenta Edvarda Beneše vymazali z dějin – a zničili každý jeho pomník. Nejraději by revidovali výsledky druhé světové války – a zrušili dekrety prezidenta republiky, Edvarda Beneše.
K této zájmové skupině se ovšem Petr Pavel – podobně jako premiér Petr Fiala, hlásí. Petr Pavel přijel do Bavor na motocyklu – a sdělil:
„Vítám posun v Sudetoněmeckém krajanském sdružení a chtěl bych poděkovat Berndu Posseltovi, opravdu si toho vážím.“
Osobně by mě zajímalo, jaký posun měl pan Pavel na mysli. Snad zrušení již výše zmíněných dekretů, což by velmi uvítal nenávistný plátek zvaný Forum 24?
Jednu pasáž z Pavlova terezínského projevu si zde ještě připomeňme, neboť je nechtěně aktuální:
„Norimberské rasové zákony představují tragické memento zla, jakého se člověk na člověku může dopustit. Ukázaly nám, jak zranitelná je lidská společnost pod tlakem propagandy a lživých zpráv. Je smutnou pravdou, že zločiny nacistického režimu procházely, protože většinová společnost o nich dlouho mlčela. Možná neměla sílu na odpor…“
Tlak mainstreamové propagandy zažíváme každý den. Mnoho z nás pochopilo, že z mainstreamu si nezkreslený obraz o realitě utvořit nemůžeme. A že musíme pátrat po dalších zdrojích informací.
Vidíme, jak snadno je možné zmanipulovat značnou část obyvatelstva, která neoplývá znalostmi – a „svůj názor“ odvíjí od mediálních sdělení.
Budeme–li mlčet k bezpráví a k hrubému porušování práva, umožňujeme nástup čehosi, co nás plně pohltí.
Petr Pavel ukončil svůj projev protimluvou:
„Přál bych si, aby historie našim dětem a vnoučatům už nikdy v budoucnu nedala stejnou lekci, jakou byla druhá světová válka… Na tomto místě bych proto chtěl apelovat, abychom nerezignovali na naši společnou snahu Rusko na Ukrajině porazit a odmítnout tak ignorování pravidel mezinárodního řádu, kterého jsme svědky.“ Není totiž možné přát si mír – a současně nabádat k porážce Ruska. To je právě výzva k započetí třetí světové války, jež už se svým způsobem mezi USA a Ruskem odehrává – zatím ale především v rovině ekonomické.
Na základě Pavlova terezínského projevu, který je pro mě symbolem nacistického zlořádu a utrpení mnoha našich předků (každý holt máme předky na jiné straně barikády), tohoto muže nerespektuji jako hlavu státu – a hluboce se stydím, že právě někdo takový nás má jako národ reprezentovat.
Přikládám svůj překlad básně neznámého autora, který hrůzu terezínských zdí zažíval dnes a denně:
Takhle ti zpívá Terezín… (Das Liedchen von Terezienstadt, překlad)
Nás na čtyřicet tisíc Židů
smířit se snaží s pohanou.
Ti, kteří neodjeli v klidu
do Polska, rakev dostanou.
Oděni víc než velmi spoře
v kasárnách vyhlížíme hvězd,
věčný svit na tom temném dvoře
pomáhá hrozný tlak nám snést.
Svoboda sídlí ve vesmíru,
ne v kasárnách, z nichž nelze ven.
Ve snech snad ještě máme víru:
Jak dlouho jen, jak dlouho jen.
Něčí jsi bratr, otec, syn:
Takhle ti zpívá Terezín.
Svádíme boj za život holý
s každým dnem zvyklí bídu brát.
Hrdost? Ten přepych nedovolí
hlad, kdy lze žebrat akorát.
Dřív by se člověk toho zdráhal,
polévku srkat jako zvěř
z plecháče – pravda je však nahá:
Žer, nebo chcípni – to mi věř.
Maska všem tady rychle padá,
ztraceni naučí se krást.
Každý chce přežít: Je to zrada?
Zde je jen on – a žádná vlast.
Něčí jsi bratr, otec, syn:
Takhle ti zpívá Terezín.
Někteří z nás se na to ptají,
zda se tu k peklu neklesá.
Dřív byli koně v této stáji,
dnes tu spí lidí šedesát.
Líce jsou propadlé až běda:
Z lačnosti tloustnout nedá se.
V táboře pouze sen nás zvedá
o měkkém loži, terase.
Statečný muž svou bolest tiší
přes den, kdy slunce praží moc.
Srdce nám rozežraly myši,
pláčeme vždy, když přijde noc.
Něčí jsi bratr, otec, syn:
Takhle ti zpívá Terezín.
Děti a starci pěkně spolu:
Z těch prvních klíčí něco z nás.
Ti druzí zesnou plni bolu,
k svým otcům vracejí se včas.
Smrt v černé zbroji trochu mate:
Jí děcko je zde šumafuk
i srdceryvný nářek matek,
z nějž stal se tady běžný zvuk.
I jinak zocelené chlapy,
s nimiž většinou nehne nic,
ta strašná ztráta matek trápí,
jak pláč jim trhá kousky plic.
Něčí jsi bratr, otec, syn:
Takhle ti zpívá Terezín.
Prý ve vzorovém tady ghettu
nás osud skřípl pěkně fest.
Čtyřicet tisíc. Stále jsme tu,
což zbytek z milionu jest.
Starosti nás zde četné souží,
bolí nás všechno, marná věc.
Z bláta se ocitáme v louži.
Žijeme ale, a to přec.
Osud nás svedl dohromady,
aniž je někdo tomu rád.
Doufáme aspoň, když jsme tady,
že vše se změní jednou snad.
Něčí jsi bratr, otec, syn:
Takhle ti zpívá Terezín.
Až jednou se to rázem změní
a strastem bude konec již.
Až mír budou znát pokolení,
pak zazpívám si doma, víš.
Však pokud osud jinak míní,
a rozkaz pohřbít mě tu dal,
svobodu budou holt mít jiní,
má báseň žít si bude dál.
Až všechen tento úděl zmizí
a tobě štěstí bude přát,
vzpomeň si, prosím, na tu krizi,
kdy se zoufalstvím kráčel hlad.
Nás na čtyřicet tisíc Židů smířit se snaží s pohanou. Ti, kteří neodjeli v klidu do Polska, rakev dostanou. Oděni víc než velmi spoře v kasárnách vyhlížíme hvězd, věčný svit na tom temném dvoře pomáhá hrozný tlak nám snést. Svoboda sídlí ve vesmíru, ne v kasárnách, z nichž nelze ven. Ve snech snad ještě máme víru: Jak dlouho jen, jak dlouho jen. Něčí jsi bratr, otec, syn: Takhle ti zpívá Terezín. Svádíme boj za život holý s každým dnem zvyklí bídu brát. Hrdost? Ten přepych nedovolí hlad, kdy lze žebrat akorát. Dřív by se člověk toho zdráhal, polévku srkat jako zvěř z plecháče – pravda je však nahá: Žer, nebo chcípni – to mi věř. Maska všem tady rychle padá, ztraceni naučí se krást. Každý chce přežít: Je to zrada? Zde je jen on – a žádná vlast. Něčí jsi bratr, otec, syn: Takhle ti zpívá Terezín. Někteří z nás se na to ptají, zda se tu k peklu neklesá. Dřív byli koně v této stáji, dnes tu spí lidí šedesát. Líce jsou propadlé až běda: Z lačnosti tloustnout nedá se. V táboře pouze sen nás zvedá o měkkém loži, terase. Statečný muž svou bolest tiší přes den, kdy slunce praží moc. Srdce nám rozežraly myši, pláčeme vždy, když přijde noc. Něčí jsi bratr, otec, syn: Takhle ti zpívá Terezín. Děti a starci pěkně spolu: Z těch prvních klíčí něco z nás. Ti druzí zesnou plni bolu, k svým otcům vracejí se včas. Smrt v černé zbroji trochu mate: Jí děcko je zde šumafuk i srdceryvný nářek matek, z nějž stal se tady běžný zvuk. I jinak zocelené chlapy, s nimiž většinou nehne nic, ta strašná ztráta matek trápí, jak pláč jim trhá kousky plic. Něčí jsi bratr, otec, syn: Takhle ti zpívá Terezín. Prý ve vzorovém tady ghettu nás osud skřípl pěkně fest. Čtyřicet tisíc. Stále jsme tu, což zbytek z milionu jest. Starosti nás zde četné souží, bolí nás všechno, marná věc. Z bláta se ocitáme v louži. Žijeme ale, a to přec. Osud nás svedl dohromady, aniž je někdo tomu rád. Doufáme aspoň, když jsme tady, že vše se změní jednou snad. Něčí jsi bratr, otec, syn: Takhle ti zpívá Terezín. Až jednou se to rázem změní a strastem bude konec již. Až mír budou znát pokolení, pak zazpívám si doma, víš. Však pokud osud jinak míní, a rozkaz pohřbít mě tu dal, svobodu budou holt mít jiní, má báseň žít si bude dál. Až všechen tento úděl zmizí a tobě štěstí bude přát, vzpomeň si, prosím, na tu krizi, kdy se zoufalstvím kráčel hlad. Něčí jsi bratr, otec, syn:
Takhle ti zpívá Terezín.
Namluveno: .
Krev popravených 2. května 1945 v Terezíně byla na rukou K.H Franka
Je tomu již 78 let, co v Terezíně byli popraveni členové odbojové organizace Předvoj
..."Smrt místo propuštění"
Na Frankovu žádost vypracovalo gestapo seznam sedmdesáti jmen. 2. května 1945 začali dozorci vyvolávat vězně z hromadné cely na čtvrtém dvoře Malé pevnosti. Lidé se z počátku hlásili bez obav. Den předtím byli totiž propuštěni někteří vězni nemocní tuberkulózou. Pak se ale začala ozývat střelba.
„Ti zbývající pochopili, o co se jedná. A někteří z nich už odmítl z cel vyjít. A protože v Terezíně už v té době řádila epidemie skvrnitého tyfu, tak ti esesáci se neodvažovali vstoupit,“ popisuje Blodig.
Někteří si tak zachránili život. Popravy trvaly dvě hodiny. Mezi zavražděnými byly i tři ženy. Nacisté utekli krátce na to, vzpomínala pro Projekt Paměť národa Eva Koubková, která v Terezíně strávila dva roky. „Najednou byli pryč během týdne. Prostě zmizeli, ti Němci, jak pára nad hrncem. A pak tam přijeli Rusové, ti nás tam osvobodili.“
Těla obětí byla zpopelněna v krematoriu litoměřického koncentračního tábora. Po válce byl jejich popel převezen zpátky do Terezína. Od té doby je na Národním hřbitově, na čestném místě před dřevěným křížem s trnovou korunou...".
https://www.irozhlas.cz/veda–technologie/historie/terezin–nacisticke–nemecko–druha–svetova–valka–treti–rise–ruda–armada–gestapo_2005021256_onz
Z článku Poslední poprava v Terezíně...,
Foto: Národní hřbitov Terezín | Foto: PatrikPaprika | Zdroj: Wikimedia Commons (CC BY–SA 3.0)
2. května 1945 vyhaslo na popravišti v Malé pevnosti Terezín 51 mladých životů, převážně členů odbojové organizace Předvoj.
Seznam všech popravených 2. 5. 1945
1. Balabán Jiří, nar. 15 .3. 1927 v Praze, praktikant. Nejmladší ze skupiny popravených
2. Bareš František, nar. 13. 11. 1920 v Praze, v V/40 příslušníkem 1. čs. pluku ve Francii
3. Bärtl Karel, nar. 23. 4. 1925 v Jihlavě, student
4. Černoch Jindřich, nar. 16. 1. 1910 v Praze, úředník
5. Černý Vojtěch, nar. 26. 4. 1903 v Plzni, ředitel školy
6. Česaný Josef, nar. 13. 10. 1898 v Praze, řeznický dělník
7. Dlouhý Miloš, nar. 16. 7. 1918 v Praze, student
8. Dvořák Jaroslav, nar. 15. 8. 1925 v Bítěticích, student
9. Fabián Jaroslav, nar. 20. 7. 1896 v Krpech (Ml. Boleslav), pom. úředník.
10. Hájek František, nar. 11. 2. 1914 v Kamenném Přívoze
11. Hampejs Bohuslav, nar. 3. 2. 1910 v Praze, příslušník praž. hasič. sboru
12. Hanuš Bohuslav, nar. 19. 2. 1906 v Hluboši (Příbram), tech. úředník
13. Hillebrant Josef, nar. 5. 6. 1923 ve Rtyni n. B. (Ústí n. L.), učeň–dělník
14. Hiršl Karel, nar. 27. 12. 1922, úředník
15. Holát Vratislav, nar. 3. 7. 1926 v Sadské, student
16. Hošek Miroslav, nar. 22. 4. 1920 v Praze, soustružník
17. Hubený Jiří, nar. 31. 10. 1909 v Lazci (Příbram), řídící učitel, por. v. z.
18. Janáček František, nar. 25.10.1907 v Koryčanech (Vyškov), redaktor
19. Janda Josef, nar. 21. 1. 1894 v Brtnici, truhlář. dělník.
20. Jasenský Rudolf, nar. 19. 12. 1905 v Dolní Vsi, akad. architekt
21. Kohout František, nar. 19. 10. 1914 v Brandýse n. Labem, malíř pokojů
22. Kulhánek Ladislav, nar. 27. 6. 1908 v Hluboši (Příbram), obchodník
23. Lachmanová Zdeňka, nar. 19. 5. 1920 v Lučenci (Slov.)
24. Langer Jiří, nar. 10. 8. 1916 v Brandýse n. Labem, elektrotechnik
25. Líva Miroslav, nar. 16. 8. 1923 v Prostějově, tech. úředník
26. Mojžíš Jan, nar. 16. 12. 1920 v Brně, úředník
27. Novák Jiří, nar. 13. 8. 1920, pož. technik, příslušník praž. hasič. sboru
28. Pacovský Antonín, nar. 1. 4. 1920 v Žebráku, student
29. Pajer Miroslav, nar. 10. 7. 1924 v Praze, strojní zámečník
30. Petrák František, nar. 23. 6. 1908 v Loukově, obchodník
31. Plevka Bohumil, nar. 24. 2. 1891 v Olešné (Rokycany), respicient fin. správy
32. Romaněnko Emilian, ing., nar. 5.8.1890 v Izmailu (Besarábie), tech. úředník
33. Řach Antonín, nar. 11. 12. 1897 v Bysni (Kladno), zdravotnický opatrovník
34. Schwarz Vincenc, popr. 30. 6. 1942, něm. antifaš., majitel literární agentury
35. Schwarzová Alžběta, nar. 9. 12. 1923 ve Vídni
36. Smrčina Jindřich, nar. 22. 6. 1908 v Bozejnách (Vilice), let. mechanik
37. Sobolák Stanislav, nar. 30. 4. 1922 v Kunraticích, jemný mechanik
38. Staněk Jiří, nar. 11. 3. 1921 v Praze, student
39. Strouhal Čestmír, nar. 12. 9. 1924 v Jedousově, strojní zámečník
40. Šesták Evžen, nar. 23. 5. 1920 v Andě, Man–čou–kuo, úředník
41. Šiška František, nar. 3. 11. 1910 v Praze, nástrojař
42. Tichý Jiří, nar. 26. 9. 1924 v Pouchově, elektrotechnik
43. Trachta Edmund, nar. 4. 1. 1902 v Praze–Žižkově, zubní technik
44. Vajsar Miroslav, nar. 2. 8. 1919 v České Lípě, elektrotechnik
45. Veronika Čiperová, nar. 16. 3. 1888 v Líšné (Zbiroh), v domácnosti
46. Vezděněv Sergej Pavlovič, nar. 29. 5. 1916 v Nižné Tuře (Rusko), dělník, poručík RA
47. Vosejpka Jaromír, nar. 20. 9. 1913 v Suchém Vrbném, úředník
48. Weidner Arnošt, nar. 27. 10. 1916 v Praze, úředník
49. Zach Josef, nar. 10. 5. 1904 v Chlumci n. C., žel. úředník
50. Zachariáš František, nar. 30. 9. 1904 v Broučkově Lhotě (Tábor), taxikář
51. Žižka Josef, nar. 1. 3. 1904 v Bílé Třemešné (Dvůr Králové n. L.), strážný ČSD
Čest jejich památce (Převzato z internetových textů)
Pohádky tisíce a jedné noci
zněly svého času dávným Orientem. Někteří dnešní jejich vypravěči, mezi které můžeme řadit nejednoho činitele sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL), německého i rakouského, zejména např. Bernda Posselta, svou bezmeznou fabulací překonávají v tomto směru všechny dosud dosažené mety.
Nebudeme se zabývat široce pohledem do minulosti, kdy SL soustavně nenávistně a zavrženíhodným způsobem štval proti našemu národu i České republice. Do celého světa žalovačně a lživě hlásal, že pří barbarském vyhnání jsme vyvraždili téměř 240 000 ubohých „sudetských“ Němců a tak jsme spáchali genocidu. Před tím jsme však všechny naše bývalé spoluobčany ještě sprostě oloupili o jejich majetek. V neposlední řadě nám též předkládali všelijaké finanční požadavky, jdoucí přibližně od 100 do 200 miliard marek, které každoročně navyšovali o úroky.
Dávali nám i „dobré“ rady, znějící někdy jako rozkazy nadřízených podřízeným, jindy téměř jako ultimata, např. jaké právní normy máme zrušit, jaké nově přijmout, koho nesmíme uctívat, především dr. E. Beneše, jehož mnozí naši bývalí spoluobčané snad dosud nenávidí ještě více než nacisté a sám Hitler, koho naopak bychom měli vyzdvihovat, jaké pomníky stavět, jaké zbourat, a v neposlední řadě jak přepisovat historii, aby Němci, včetně tzv. sudetských, kteří rozpoutali druhou světovou válku, a tak nesou odpovědnost za smrt více než 50 milionů lidí a obrovské materiální ztráty, ještě od své oběti, již Československo bezesporu bylo, získalo stamiliardy korun, aniž by nám zaplatili reparace, které nám byly Pařížskou reparační smlouvou přiznány..
Ostatně jsou tyto a další požadavky SL jen minulostí? Pokud se podíváte do „sudetoněmeckého“ tisku, včetně rakouského, můžete zjistit, že nikoliv. Např. článek „Paní Jana Bobošíková – evropské nebezpečí?“od Alfreda Bäckra, předního činitele rakouského SL, naše tvrzení potvrzuje. To jen B. Posselt se snaží po určitou dobu vlídněji tvářit vůči nám.
Dne 17. července 2010 poskytl rozhovor Lidovým novinám. Nejen název jeho článku „Jsme s Čechy jeden národ“, ale i jeho obsah jsou nebývale zajímavé. Cituji: „Já se na to dívám takto … nejsme dva národy, jsme jeden národ. Jsme „Böhmen“, což se bohužel jen těžko překládá do češtiny (znamená to zemské určení – z Čech, pozn. red.). Jsme si příbuzní, jsme jako bratranci a sestřenice, máme stejnou povahu, byli jsme spolu staletí, jen mluvíme různými jazyky. Češi nikdy neporozumí sami sobě, když nebudou mít sudetské Němce, a sudetští Němci nebudou rozumět, kým jsou, když nebudou mít Čechy. My se prostě vzájemně potřebujeme.“
V uvedeném jen tak mimochodem Posselt vytvořil nový národ, složený z Čechů a sudetských Němců. Naštěstí takový národ ve skutečnosti neexistuje. Realitou je český národ a čtvrtý bavorský kmen, který nebyl, není a nebude národem. Pravdou je též, že ani pan Posselt a velká většina příslušníků čtvrtého bavorského kmene, není z Čech, nenarodil se zde, ale z Bavorska. Své bratrance a sestřenice má také v Bavorsku. Je zbytečné je hledat v ČR, kde nejsou.
Dlouholetá minulost mezi českým národem a „sudetoněmeckou“ národnostní menšinou, nikdy nenabyla kvality bližších příbuzenských vztahů. Vyhrocení dlouholetého „soužití“ vedlo z německé strany, zejména z prostředí Sudetendeutsche Partei (SdP) až k nastolení požadavku likvidace českého národa a germanizace českomoravského prostoru. Tuto historickou skutečnost nelze oddiskutovat ani dodatečně změnit. Byli to „sudetští Němci“, kteří se i u Hitlera dožadovali zrušení protektorátu a zahájení urychlené germanizace. Tak se k sobě bratranci a sestřenice nechovají. Smrtelná nenávist zřejmě většiny tzv. sudetských Němců vůči Čechům se také projevovala ve zvěrstvech, které tito páchali na českých hraničářích až do jejich vyhnání v r. 1938. Asi 180 000 Čechů, někdy jsou uváděna i vyšší čísla, bylo vyhnáno ze svých domovů, někteří jen s tím, co měli na sobě. Zachránili si však život. Přibližně více než 500 000 Čechů zůstalo v zabraném pohraničí. Ponižování, okrádání, zneužívání, odnárodňování a tvrdé perzekuce byly součástí jejich denního života.
O vztahu „sudetských“ Němců k nacismu svědčí i fakt, že ve volbách v květnu r. 1938 odevzdali SdP, v té době již silně znacizované. přibližně 92% hlasů. Zajímavá je však i další skutečnost. „Z jednoho tisíce říšských Němců byl jen jeden příslušníkem gestapa a jeden sloužil v útvarech SS; z tisíce sudetských Němců sloužili v gestapu čtyři a v SS také čtyři.“ ( Boček, J.: Hry s českou otázkou, Praha, Melantrich, 1997, s. 61–63). Za nacistické pořádky v Evropě bojovalo několik set tisíc příhraničních Němců ve wehrmachtu, v letectvu i námořnictvu a také v SS, SD a dokonce sloužili i v koncentračních táborech. Na oltář „nacistické vlasti“ položilo jich téměř 200 000 své životy, další statisíce byly zraněny. Bědování nad těmito ztrátami jsem ze strany SL ještě neslyšel.
V době války přišlo přibližně 360 000 Čechů a Slováků o život v boji proti nacistické říši zla. Naše země, kdysi náležející k předním průmyslovým státům, byly hospodářsky vyrabované. Válka zanechala velké materiální škody zvláště na Slovensku a v části Slezska i Moravy.
Jen v průběhu „Květnového povstání českého lidu“ Němci zavraždili cca 8000 Čechů. Zvěrstva, kterých se dopouštěli do poslední chvíle, dokonce i po kapitulaci Německa, pomáhala k dotváření silného protiněmeckého cítění především českého národa.
Kolo dějin se svého času dalo do pohybu. „Anglie se zasloužila po první světové válce o odsun řecké menšiny z Turecka do Řecka na základě Lausanské smlouvy z r.1923. Chamberlain navrhl, aby po válce byly odsunuty do Německa německé menšiny z Československa a Polska, aby se vyřešil tento problém jednou provždy, tak jako se stalo mezi Řeckem a Tureckem. Anglická konservativní strana přijala tuto myšlenku a provedla ji. Britská vláda přesvědčila USA a SSSR o výhodách tohoto řešení a výsledkem byl Protokol Postupimské Konference z 2.8.1945. Odsun byl proveden na jeho základě. President Beneš by nebyl ničeho docílil, kdyby zde nebyla vůle britské vlády z vlastní iniciativy odsun přednést spojencům a dosáhnout jejich souhlasu. Jinými slovy, bez britské vlády by se byl president Beneš namáhal marně.
Je samozřejmé, že Československo nemohlo samo Němce vyhostit, poněvadž je museli přijmout spojenci, kteří vládli v Německu a Rakousku.
Odsun připravila Mezispojenecká komise v Německu. Němci byli odsunuti do americké a ruské zóny podle přesného plánu v roce 1946. Československo odsun nezpůsobilo a nemá za něj odpovědnost. Odsun se konal pod dohledem mezinárodní spojenecké komise a Československu se dostalo uznání za jeho humánní provedení.“ (, George E. Glos, expert na mezinárodní právo, dříve ve službách federální vády USA, Aby bylo jasno)
Ještě v průběhu války se vyslovil W. Churchill k možné bezprostředně poválečné situaci. „…Rozhovor Winstona Churchilla s prezidentem Edvardem Benešem ze 3.4.1943, který zaznamenal Jan Masaryk: „Hned po válce poteče mnoho krve. U vás i jinde bude mnoho Němců vybito – to jinak nejde a já s tím souhlasím. Po pár měsících my prohlásíme „teď dost“ a pak začneme mírovou práci." A dodal: "Transfer bude nutný!...Dá se jim krátká lhůta, ať si vezmou to nejnutnější a jdou." ( Dalibor Plichta, Nesmířenost a nesmiřitelnost německé politiky, Praha, Fenix, 1996, str. 20).
„Řada zemí západní a severní Evropy se svých většinou nevelkých německých menšin a též na opak nemalých skupin německých válečných kolonistů, okupačních civilních zaměstnanců a uprchlíků zbavila bez velkých formalit a zvláštních legislativních úprav hned po osvobození spojeneckými armádami. Dle dnešního stavu francouzských výzkumů lze např. říci, že de Gaul lovi Svobodní Francouzi přesně aplikovali polský, Armii Krajowou roku 1943 deklarovaný model. Po vstupu do Alsaska postříleli na 8 000 tamních Němců, čímž dali podnět k „spontánnímu“ útěku nejen říšskoněmeckých válečných přistěhovalců, ale i části nacismem kompromitovaných německých starousedlíků. Většina bilingvního obyvatelstva poté jednoduše konvertovala zpět k francouzské identitě. Teprve dnes řeší i ve Skandinávii historikové a publicisté otázku, zda na počátku poválečného období také zde došlo vedle početných vražd kolaborantů (a „kolaborantů“) též k násilné likvidaci větších skupin říšských Němců, případně zda nejde o pouhé pověsti (debata o tisících postřílených německých uprchlících v osvobozeném Dánsku).
Evropsky specifické je poválečné úsilí Nizozemska, které důrazně žádalo územní kompenzaci za polderová území, která německá Wehrmacht při obranných bojích zatopila mořskou vodou a tak je – i v dlouhodobé perspektivě – zničila. Nizozemský požadavek zněl na oblast na území dnešního Porýní–Vestfálska ve výměru zhruba třetiny vlastního Nizozemí. Tato oblast měla být podle opakovaně vyslovovaných požadavků odevzdána Nizozemí bez obyvatelstva, které mělo být vysídleno do hloubi Německa. Proti takové kompenzaci válečných ztrát se ovšem ihned od osvobození stavěli např. nizozemští biskupové. Nizozemský požadavek narazil na – praktickými ohledy motivovaný – odpor amerických okupačních orgánů. Definitivně byl se stolu smeten ovšem až v rámci studené války roku 1948.
Vysídlovací koncepty, k nimž se spojenci po drastických zkušenostech prvních let války a po zprávách o vysídlovacích, přesídlovacích a vyvražďovacích projektech a akcích nacisti, rozhodli v letech 1942–1943, se opíraly o dobovou představu „kolektivní viny“ všech Němců, kteří se ne zapojili do boje proti nacismu nebo se nestali jeho oběťmi (Hannah Arendt). Velký německý, v USA v exilu žijící spisovatel Thomas Mann formuloval svůj názor na „hroznou úhrnnou nacionální vinu“ Němců v relaci BBC „Deutsche Hörer“ z 30. prosinec 1945: „Komu již dávno zešedl svět, když si uvědomil hon nenávisti, které se vztyčily kolem Německa, kdo si již dávno v bezesných nocích maloval, jak hrozná bude odplata, která na Německo musí dopadnout za nelidské skutky nacistů, ten nyní v tom, co se Němcům děje od Rusů, Poláků nebo Čechů nemůže se vší lítostí vidět nic jiného, než jen mechanickou a neodvratnou reakci na zločiny, které spáchal lid jako celek, přičemž bohužel nehraje roli ani individuální spravedlnost, ani vina a nevina jednotlivce. …
I prezident USA, Franklin D. Roosevelt se v této době v rozhovoru se zástupcem polského hnutí odporu, Janem Karskim, souhlasně vyjádřil k představě velení podzemní Armii Krajowej, že po osvobo zení Polska bude rozpoutána krátká vlna krajního teroru vůči německému – za války přistěhovalému i trvale usedlému – německému obyvatelstvu, která je pohne k urychlenému „dobrovolnému“ vystěhování. Prezident k tomuto plánu pouze podotkl: „Němci si to zasloužili.“ (Útěk, vyhnání, odsun, z knihy Rozumět dějinám, kolektiv autorů, vydala Gallery pro Ministerstvo kultury, 2002)
Porážka Německa znemožnila uskutečnit plán likvidace českého národa, ale na druhé straně umožnila ukončit několik století trvající nepřátelství mezi domácími Čechy a přistěhovalými Němci jejich odsunem „domů do říše“, jak kdysi tito provolávali a vroucně si přáli. Ve srovnání s tím, co oni nám chystali, byla tato alternativa vysoce humánní, přestože byl předznamenána i divokými odsuny s řadou nepřijatelných a politováníhodných excesů.
Pokud se však podíváme na očekávání těsně poválečného osudu německé menšiny v Polsku či Československu očima W. Churchilla, prezidenta USA, F. D. Roosevelta, G. de Gaulla či Stalina, tyto i další excesy, jak svědčí výše uvedené citáry, byly těmito státníky očekávány, poněvadž nelidské masové vraždění civilního obyvatelstva, především v Rusku, Polsku, Jugoslávii, německými ozbrojenými silami nemohlo nevzbudit nejen hlubokou nenávist ke všemu německému, nýbrž podnítit i krvavé skutky.
Ano, dnes upřímně litujeme každého lidského života, který byl takto násilně ukončen. Tyto ztráty však byly důsledkem, jehož jednou z hlavních příčin bylo barbarské vedení války nacistickým Německem. Značná část německých menšin ve státech východní i střední Evropy se na nacistických zločinech podílela, což také vedlo k již zmíněným neblahým skutečnostem.
„Právním základem odsunu nejsou dekrety prezidenta E. Beneše, ale závěry postupimské konference, konkrétně článek XIII. Protokolu postupimské konference tří velmocí o odsunu německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska z 1. srpna 1945. Spojenecká kontrolní rada přijala 20. listopadu 1945 v Berlíně usnesení, jehož obsahem je Plán odsunu Němců ze zmíněných tří zemí, které obsahuje nejen kvóty, ale i harmonogram odsunu od prosince 1945 do července 1946. Den po rozhodnutí postupimské konference o odsunu byl přijat dekret o zbavení československého státního občanství všech občanů německé a maďarské národnosti, kteří se za okupace a války stali německými či maďarskými státními příslušníky.“ (Prof. Oskar Krejčí, Geopolitika středoevropského prostoru, Ekopress, Praha, 2000, str. 202)
Odsun německého obyvatelstva z ČSR (nikoliv vyhnání!) probíhal podle daných pravidel. Každý Němec zařazený do transportu měl 50 kg osobních svršků a reservní dávku potravin na 3 dny. V čele transportu stál čs. důstojník ve funkci velitele transportu. K transportu byl zařazen i zdravotník. V určitých, předem stanovených místech transport zastavoval. Zde odsunovaným byla podávána strava, příp. jim byla poskytnuta i lékařská služba. Každý transport předával čs. velitel transportu na stanovených hraničních stanicích americkému důstojníku, pokud šlo o transport určený do americké okupační zóny. Předávající i přebírající zjišťovali příp. nedostatky, ke kterým došlo po dobu transportu i v době předání. Protokol o předání transportu, byl v anglickém a českém jazyku, podepisoval předávající čs. důstojník a přebírající americký důstojník. V protokolu byla zvláštní rubrika o zdravotním stavu odsunovaných. Američtí důstojníci při přebírání transportu byli důslední, přesto však s celkovým stavem transportu byli zpravidla plně spokojeni.
V září 1946 jednal pplk. Štěpán Andreas, vládní zmocněnec pro provádění odsunu Němců, s vedoucími osobnostmi americké a ruské okupační vojenské vlády v Německu o všech otázkách souvisejících s ukončením transferu v posledních fázích. V rámci jednání americký generál Lucius D. Claye a ruský generál poručík Lukjačenko mu tlumočili dík a uznání za vzornou a organizačně dokonalou práci československých úřadů při provádění transferu a prohlásili, že způsob, jakým československé úřady postupovaly při praktickém řešení tohoto obrovského úkolu zasluhuje největší chválu. (Edvard Beneš, odsun Němců, Věra Olivová, Praha 1995, str. 102)
Odsun německého obyvatelstva z ČSR byl v podstatě dokončen koncem r. 1946. Osudové řešení kdo s koho bylo odsunem uzavřeno. Němci a Češi se nikdy dosud nechovali jako bratranci a sestřenice, ale jako úhlavní nepřátelé. Čtvrtý kmen bavorský nechť je i nadále v Bavorsku vlastí. Česká republika je vlastí Čechů. Nechceme na tom nic ani do budoucna měnit. Nechceme nijak měnit rozhodnutí Postupimské konference vítězných mocností z léta 1945. Nebudeme souhlasit s jakýmkoliv útokem proti závěrům této konference, zejména proti článku XIII. o odsunu německého obyvatelstva. Jakýkoliv revisionismus či dokonce revanšismus v tomto směru zcela a zásadně odmítáme.
V další části svého rozhovoru s redaktorem LN se B. Posselt vyjadřoval neméně zajímavě. Posuďte sami: „ My, sudetští Němci, jsme druhým národem Česka a dnes čtvrtým kmenem Bavorska.“ První teze B. Posselta, jsme s Čechy jeden národ, odporuje uvedené druhé tezi. Tzv. sudetští Němci nemohou tvořit s Čechy jeden národ a současně být druhým národem Česka. A to již ani nechci zdůrazňovat, že „čtvrtý bavorský kmen“ nebyl nikdy národem, nýbrž v Bavorsku vždy jen čtvrtým kmenem. Kmen se najednou jen z vůle B. Posselta a jemu podobných nemůže stát národem. Nechť pan Posselt zkusí vyhlásit čtvrtý kmen v Bavorsku za samostatný národ s právem na autonomii, sebeurčení až do úplného odtržení. Odezva příslušných bavorských orgánů by jistě byla jednoznačně zamítavá. Nadto by tento národotvůrce by zřejmě nebyl považován za zcela normálního. Proč my se na něj a jeho smyšlenky máme dívat jinak?
Aniž bych hodlal nějak teoretizovat, považuji za nutné alespoň zhruba vymezit pojem národ. Jím se zpravidla rozumí společenství lidí stejného jazyka, obývajících určité území, stejných mravů, tradic, dějin a kultury. Prosím, pokuste se sami aplikovat uvedené znaky národa na „národ“ stvořený B. Posseltem. Lze dojít, jak soudím, k jedinému následujícímu závěru, že čtvrtý bavorský kmen ani dřívější tzv. sudetoněmecká národnostní menšina nejsou a nikdy nebyly národem.
Tzv. sudetští Němci tvořili jen národnostní skupinu, která žila na území ČSR, kterou hanebně zradili a pomohli zničit. Národnostní skupina se v souladu s mezinárodním právem netěší právu na sebeurčení, ač tohoto práva se SL čas od času dovolává. Toto právo náleží jen národu, který nemá svůj vlastní stát.
Kam vlastně B. Posselt mířil tezí, že sudetští Němci jsou druhým národem Česka? Vzpomeňme si na tzv. Wiesbadenskou dohodu, v níž prchalovci přiznali sudeťákům právo na návrat do ČSR. Pak si připomeňme varování Ferdinanda Peroutky.
„Po uzavření tzv. Wiesbadenské smlouvy sami představitelé odsunutých Němců chápali, že generál L. Prchala jako smluvní partner je málo dostačující. Proto se rozhodli hledat mezi Čechy důvěryhodnějšího partnera. „Dne 20. dubna 1953 pověřenec předsedy sudetoněmeckého landsmanšaftu Dr. Rudolfa Lodgmana jménem Simon navštívil Peroutku v New Yorku. Podle vlastnoručního Peroutkovo zápisu bylo důvodem návštěvy najít nového českého partnera pro jejich politický program, neboť generál Prchala údajně neměl žádnou váhu. …
Dva roky nato se Peroutka za přítomnosti hraběte Jindřicha Kolowrata–Krakovského setkal s Paulem Fialou, reprezentantem dr. Lodgmana v Americe. Účelem Fialovy návštěvy bylo, podle Peroutkova zápisu, přání zahájit jednání mezi Čechy a Němci…Na Peroutkovu otázku Fiala řekl, že sudetoněmecký program je vytvořit „federativní stát Čechů a Němců“, přičemž by se střídali čeští a němečtí prezidenti. Dr. Lodgman podle něj stále čeká na vyjednávání s Čechy.“ (K wiesbadenské dohodě, J. Skalský, České národní listy, rubrika Německá problematika, zpracováno podle Čelovský, B.: Politici bez moci, Tilia, Ostrava, 2000)
Abychom nezapomněli, kdo byl vlastně dr. Lochman? Víme, že to byl starý zasloužilý protičeský harcovník, který uvítal zabrání českého pohraničí děkovným dopisem samotnému A. Hitlerovi, v němž mimo jiné zdůraznil, že tímto „záborem“ se splnil jeho dávný sen.
Důležité též je si připomenout starý „sudetoněmecký“ program, jak vyplývá z různých již letitých sudetoněmeckých i jiných dokumentů,: Právo na vlast, náhrada škod vzniklých vyhnáním, potrestní viníků odpovědných za vyhnání, právo na autonomii, právo na sebeurčení spojené s právem i na odtržení od České republiky. Takovýto program je pro nás naprosto nepřijatelný. Pokud jej „sudetští“ Němci nezmění, nejsou žádné předpoklady ani pro nějakou racionální byť jen výměnu názorů.
Zatímco oficiální politika SRN, na rozdíl od té tzv. sudetoněmecké“ a bavorské, obsahuje řadu podnětů i stanovisek, o nichž stojí za to jednat a usilovat o jejich sblížení, které by vedlo, a v praxi také vede, k oboustranně přijatelným a prospěšným závěrům, čí alespoň k vzájemnému pochopení, tuto šanci vzkazy, doporučení, rozkazy z Mnichova nedávají. Ale nejen to! Lze s úspěchem tvrdit, že sudetoněmecko–bavorská politika již dlouhodobě negativně ovlivňuje česko–německé vztahy a v některých případech i stanoviska EU k ČR.
O čem bude Seehofer s družinou „sudetských“ Němců v Praze vlastně jednat? Ještě dříve si však položme otázku, zda z hlediska mezinárodního práva může bavorský premiér jednat, když je představitelem pouze jedné země, Bavorska, s představiteli ČR, která je svrchovaným státem. Partnery pro jednání s českými ústavními orgány jsou opět pouze příslušné ústavní orgány SRN, tedy nikoliv Bavorska. Jaké postavení v rámci bavorské „delegace“ budou mít tzv. sudetští Němci? Jaké výsledky mohou mít jednání založené na pohádkách tisíce a jedné noci, hlásané SL již téměř 60 let?
B. Posselt zřejmě ví, že nám sděluje pohádky, nikoliv orientální, ale německé, rádoby evropské, zásadně stejné, které dlouhá léta vyprávěli i jeho předchůdci ve funkci mluvčího SL. Jsou však obsahově zcela jiné než naše české, v nich vždy vítězí dobro nad zlem. “Sudetoněmecké“ pohádky pod beránčí kůži skrývají vlka, zlo, jež má mít vrch nad pravdou, dobrem. Jsou stále opakovaným pokusem o usmíření v „sudetoněmeckém“ pojetí a prosazení výše uvedených cílů.
O bájeslovném nadání činitelů SL víme i mnozí z nás. Ví to však i naše média? Zatím jsem nikde nečetl, neslyšel kritiku na „myšlenky“ B. Posselta obsažené v uvedeném článku. Žádný náš novinář neví, jaký je rozdíl mezi národem, národnostní skupinou či čtvrtým bavorským kmenem? Nebo v našich sdělovacích prostředcích by taková kritika byla v době před bavorskou návštěvou nežádoucí? Či částí naší vládnoucí elity jsou tvrzení pana Posselta považována za sdělení „zjevených pravd“? Ať je tomu jakkoliv, je mi z toho velmi smutno. I v tomto případě však musí zcela platit, že lež za jakýchkoliv okolností musí být tepána jako lež a pravda případně hájena i tak, jak nám to ukázal celým životem Mistr Jan Hus a jeho následovníci, čeští bratři s Janem A. Komenským, F. Palacký, K. Havlíček Borovský, M. R. Štefánek a Tomáš G. Masaryk a E. Beneš. JUDr. O. Tuleškov
Ale, ale, co to Pavel pro Rakušany navykládal? Bobošíková si všimla
16.06.2023 20:20 | On–line
MONITORING Kvůli budoucímu rozšíření Evropské unie o země západního Balkánu či možná i o Ukrajinu bude v některých oblastech složité udržet jednomyslnost a podle názoru prezidenta Petra Pavla tak bude třeba diskutovat i o „možnostech omezení suverenity“ členských států EU, například odebráním práva veta. Pavel to prohlásil pro rakouský deník Die Presse a moderátorka Jana Bobošíková si povšimla, že to nebylo ani zdaleka vše. Pavel též v rozhovoru podpořil přijetí eura či shrnul, jak dle něj skončí válka na Ukrajině. Šance na osvobození celé Ukrajiny dle něj je, výsledek ukrajinské ofenzivy však „zřejmě bude jiný“.
Bobošíková si povšimla, že se Pavel v rozhovoru pro rakouský deník Die Presse ze začátku června rozhovořil o svém názoru na ukrajinskou ofenzivu a jedna z prvních otázek deníku mířila na to, proč se tato očekávaná ofenziva neustále odkládala, přestože se častokrát hovořilo o tom, že započne hned na jaře.
Dle Pavla by na takovou otázku neměl odpovídat jen on, ale takovéto otázky „by si měly klást všechny země, které podporují Ukrajinu“. „Ukrajina už dávno požádala o těžké zbraně, protivzdušnou obranu a munici. Naše dodávky nebyly dostatečně rychlé a významné, aby Ukrajina mohla zahájit úspěšnou protiofenzivu dříve. Ukrajinci právě zakládají nové brigády a plní muniční sklady. Jakmile budou hotovi, zahájí protiofenzivu. Ukrajina nemá jinou možnost, jak získat své území zpět,“ poznamenal prezident zkraje měsíce.
Jednání o stíhačkách se pak dle Pavla protáhlo natolik, že ty by už do ofenzivy nedokázaly za Ukrajinu vstoupit ani v tom případě, kdyby se o jejich vyslání rozhodlo dnes. „O vyřazení stíhacích letounů z provozu jednáme již tak dlouho, že by nemohly být použity pro letošní ukrajinskou protiofenzivu, i kdyby rozhodnutí padlo dnes,“ poznamenal a dodal, že by Ukrajinci „na rozdíl od polských a slovenských Migů–29 potřebovali výcvik s našimi letouny“.
Za „nejoptimističtější scénář“ řešení celého konfliktu na Ukrajině Pavel považuje situaci, kdy by se ruská armáda z nějakého důvodu zhroutila a Ukrajinci by následně dokázali osvobodit celé své území, které aktuálně Rusko okupuje. „Nejlepším scénářem pro Ukrajinu je osvobození celého jejího území včetně toho, které je okupované od roku 2014. To je velmi ambiciózní, ale může se to stát, když se ruská armáda zhroutí. To se může stát z mnoha důvodů. Špatná morálka, špatná logistika nebo špatná rozhodnutí, čehož jsme byli svědky různými způsoby od začátku ruské agrese v únoru 2022,“ uvedl.
Výsledek však dle něj zřejmě bude jiný a Ukrajinci se budou snažit osvobodit své území co nejvíce, dokud se nevyčerpají jejich možnosti protiútoku. „Jakmile se vyčerpají jejich kapacity a nebudou moci pokračovat v protiofenzivě, s největší pravděpodobností nadejde čas zahájit jednání,“ podotkl prezident.
Konec významných ukrajinských operací může dle něj nastat koncem října, jelikož v tu dobu již bude terén na ukrajinském bojišti těžko sjízdný a pak se ukáže, zdali to nepovede ke snaze Ukrajinců ukončit konflikt u jednacího stolu či zdali konflikt nezamrzne a nebude pokračovat opět po konci zimy.
Kromě Ukrajiny Pavel hovořil také o Číně, jejímž geopolitickým cílem má být dle Pavla „globální dominance“. „Čína chce ovládnout svět. Netají se svými aspiracemi. Číňané chtějí změnit světový řád ve svůj prospěch. Tvrdí, že současný světový řád je šitý na míru Západu a pravděpodobně mají pravdu. Mělo by být v našem zájmu vyjednat světový řád – alespoň na stejné úrovni – s Čínou. Bude to však bolestivé, protože Čína chce větší kus koláče a věří, že může využít finanční, ekonomickou, vědeckou a možná i vojenskou sílu k prosazení svých zájmů,“ shrnul.
Evropská unie se dle mínění českého prezidenta také musí změnit. Plánované rozšíření EU o země západního Balkánu a možná i o Ukrajinu povede dle něj k tomu, že bude nesmírně obtížně v některých oblastech udržet jednomyslnost. Ohledně zrušení práva veta tak prezident míní, že by se mělo v tomto ohledu diskutovat i o „možnostech omezení suverenity“.
Zavedení eura v Česku Pavel podpořil, aktuálně však dle něj pro to nejsou příznivé podmínky a nejprve se musí překonat vysoká inflace a růst zadlužení státu.
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Ale–ale–co–to–Pavel–pro–Rakusany–navykladal–Bobosikova–si–vsimla–738084
Měli bychom všechny Rusy nechat sledovat, řekl prezident Pavel
Seznam Zprávy
Je to politický výrok, zhodnotil prezidentova slova mluvčí české kontrarozvědky.
15. 6. 17:48
aktualizováno • 15. 6. 18:59
Může mi jich být líto, ale Japonci v USA byli za 2. světové války také pod přísným dohledem, prohlásil prezident v rozhovoru pro Rádio Svobodná Evropa. Za internaci občanů s japonským původem se přitom americká vláda omluvila.
Článek
Prezident Petr Pavel ve pro Rádio Svobodná Evropa prohlásil: „Všichni Rusové žijící na Západě by měli být sledováni mnohem víc než v minulosti, protože jsou to občané země, která vede agresivní válku.“ Na otázku, jak by takový dohled měl vypadat, prezident upřesnil: „Měli by být pod dohledem bezpečnostních služeb.“
Dodal, že ho to mrzí, ale že taková je bohužel cena za vedení války. Názor ale navíc doplnil přirovnáním, nad kterým se sama stanice pozastavila, a to k situaci Japonců v USA během druhé světové války.
Rádio Svobodná Evropa poukázalo na úskalí takového přirovnání. Spojené státy totiž tehdy mnohé většinou americké občany japonského původu držely v internačních táborech.
Japonci museli v USA do táborů, na občanství nezáleželo
Po japonském útoku na americký přístav Pearl Harbor převládlo ve Washingtonu přesvědčení, že obyvatelé japonského původu budou spolupracovat s nepřítelem. Od roku 1942 bylo v internačních táborech ve vnitrozemí USA na základě nařízení administrativy prezidenta Franklina D. Roosevelta soustředěno více než 110 tisíc lidí. Většinu z nich tvořili občané USA. Konkrétní obvinění přitom padla jen výjimečně, vláda lidem nenahradila finanční ani jiné ztráty.
Odpovědnost za způsobená příkoří uznala americká vláda až v 80. letech minulého století. V roce 1988 Kongres rozhodl o odškodnění dosud žijících obětí. Jednorázovou kompenzaci ve výši 20 tisíc dolarů získalo ze speciálního fondu asi 60 tisíc Američanů japonského původu.
Podle mluvčí Markéty Řehákové tím prezident neměl namysli, že by Česko mělo následovat příklad z USA v období 2. světové války.
„Zmínka o japonských občanech v USA v době 2. sv. války zazněla v kontextu, že restriktivní bezpečnostní opatření vůči občanům znepřátelené země nejsou ničím novým a byla již v minulosti uplatněna, i když mnohem tvrdším způsobem. Ani slovem nezaznělo, že by měla být následována,“ uvedla Řeháková.
Připomněla také, že Pavel v rozhovoru mluvil o agresivní válce, kterou Rusko vede proti suverénní zemi.
„Zároveň jeho nejvyšší představitelé vyhrožují zemím podporujícím napadenou Ukrajinu, včetně České republiky, odvetnými opatřeními vojenskou silou a dokonce i použitím jaderných zbraní. Navíc Rusko v naší zemi v nedávné minulosti spáchalo státem řízený teroristický čin ve Vrběticích s dalekosáhlými důsledky. Podstatná většina Rusů podporuje prezidenta Putina, agresi proti Ukrajině a dokonce i útoky proti civilním cílům,“ říká prezidentova mluvčí.
Tajné služby nicméně nemají sledovat všechny ruské občany v zahraničích, mírní prezidentův výrok jeho mluvčí.
„Za takové situace by bylo trestuhodným selháním vlastních bezpečnostních složek a ohrožením bezpečnosti vlastních občanů, kdyby tyto složky nevěnovaly zvýšenou pozornost ruské komunitě žijící v naší zemi. Přirozeně ne každému jednotlivci, ale možným rizikovým faktorům. V žádném případě neměl na mysli možnost internace nebo jakéhokoliv pronásledování,“ dodala Řeháková.
Prezident uvedl, že by dohled měly obstarat bezpečnostní služby. Mluvčí Bezpečnostní informační služby (BIS) Ladislav Šticha ale nechtěl názor komentovat.
„Politická prohlášení politiků Bezpečnostní informační služba zásadně nekomentuje. My jsme apolitická organizace a toto je politický výrok, takže se k tomu určitě vyjadřovat nebudeme,“ řekl Šticha pro Seznam Zprávy.
Předseda poslanecké komise pro kontrolu BIS Pavel Bělobrádek pak míní, že o podobných záležitostech si musí kontrarozvědka rozhodovat sama. „BIS se musí pohybovat v rámci zákona. Názor pana prezidenta samozřejmě respektuji, ale myslím si, že tyto věci si má BIS řešit sama v rámci působnosti zákona,“ prohlásil.
Zároveň ale dodal, že kdyby na tom prezident trval, má k tomu nástroje. „Pan prezident může samozřejmě podle zákona BIS nějaký úkol zadat,“ podotýká Bělobrádek.
Pavel může posílat Rusy třeba na Měsíc, píše ruský deník
V ruských médiích Pavlova slova příliš velký ohlas neměla. Rozhovoru si nicméně všiml jeden z předních celostátních deníků Moskovskij komsomolec, který z něj na svém webu dlouze citoval a odsoudil Pavlovo přirovnání k internaci Japonců ve Spojených státech během 2. světové války.
„Rusofobnímu prezidentovi ‚Protektorátu Čechy a Morava‘ – jak se Česko nazývalo, než jej v roce 1945 osvobodila Rudá armáda od německých nacistů – by zřejmě nevadilo zahnat všechny Rusy, kteří se ocitli na Západě, do internačních táborů, po americkém příkladu, aniž by dělal výjimky pro emigranty–opozičníky,“ napsal redaktor listu Andrej Jašlavskij.
Pavel podle něj „může chtít poslat všechny Rusy na Měsíc“, jeho přání jsou ale i v českých poměrech slabá, protože prezident má převážně ceremoniální roli.
Výroky Petra Pavla zaznamenal také známý ruský propagandistický moderátor Vladimir Solovjov, nebo opoziční ruský zpravodajský web Meduza působící v zahraničí.
S přispěním Tomáše Perglera.
Aktualizace: Doplnili jsme vyjádření prezidentovy mluvčí Markéty Řehákové.
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci–politika–meli–bychom–vsechny–rusy–nechat–sledovat–rekl–prezident–pavel–232645#utm_content=freshnews&utm_term=Prezident%20Pavel%20o%20Rusech%20na%20Z%C3%A1pad%C4%9B&utm_medium=hint&utm_source=search.seznam.cz
Jan Schneider – Military intelligence je protimluv
Totalotární blábolení prezidenta Pavla, jeho obdiv ke koncentrákům a jeho šíření nenávisti ke skupině lidí by v normálním státu vedlo k vlně protestů a jeho rezignaci.
Datum příspěvku 17. června 2023
Britský emeritní vojenský zpravodajec John Hughes–Wilson začíná svou knihu „Velké omyly vojenských zpravodajských služeb“ citací bonmotu amerického komika Groucho Marxe:
” (Vojenské zpravodajství v sobě obsahuje vnitřní rozpor – což ovšem česky nevyzní tak dobře, jako v angličtině, kde stojí proti sobě „military“ a „intelligence“), píše Jan Schneider v komentáři pro Prvnizpravy.cz.
V praxi ale platnost tohoto bonmotu potvrdil v přímém přenosu český emeritní vojenský zpravodajec Petr Pavel, v současné době prezident České republiky, když k hrůze mnohých opět promluvil. V rozhovoru pro Rádio Svobodná Evropa doslova:
„Domnívám se, že – stejně jako v případě řady světových konfliktů v minulosti – by v případě trvající války měla být bezpečnostní opatření týkající se ruských občanů přísnější, než je tomu za normálních okolností. Takže všichni Rusové žijící v západních zemích by měli být sledováni mnohem více než v minulosti, protože jsou občany země, která vede agresivní válku. Těch lidí mi asi může být líto, ale zároveň, když se podíváme zpět, když začala druhá světová válka, bylo veškeré japonské obyvatelstvo žijící ve Spojených státech také pod přísným monitorovacím režimem. To je prostě daň za válku.“ Moderátorka: Když říkáte “monitorování”, co přesně tím myslíte? Petr Pavel: „Myslím tím dohled bezpečnostních služeb.“
Jak dodává komentář na “aktualne.cz”, Petra Pavla si za tento úlet „propaganda“ pěkně vychutná, protože USA za druhé světové války preventivně deportovaly více než 100 tisíc amerických Japonců do internačních táborů a vláda ve Washingtonu se za tento čin později oficiálně omluvila a dotčeným nabídla finanční odškodnění.
Jenže to ani nemusí být propaganda – proti této hrůze by se měla zvednout vlna protestů všech, kteří mají zdravý rozum, historickou paměť a aspoň špetku morálky. Přinejmenším už proto, že co věta, to nehoráznost a nesmysl.
Prezident jednak vyzývá k rusofobii, když předpokládá, že i za „normálních okolností“ by měli být ruští občané sledováni jen proto, že jsou ruskými občany. Kolektivní vina jak vyšitá! Kde jsou bojovníci proti nenávisti?!
Ovšem ze zpravodajského i bezpečnostního hlediska to je strašný průjem. On totiž tento vysloužilý vojenský zpravodajec asi ani netuší, kolik ruských občanů žije v západních zemích, jinak by neplácal takové pitomosti. Na to, co doporučuje, by zřejmě nestačily všechny tajné a bezpečnostní a soukromé a detektivní služby celého západního světa, aby zajistily, že se „připíchne“ alespoň jeden „neviditelný“ sledovač za každého ruského občana.
A i kdyby to nějak zvládly, nedělaly by už nic jiného. Vůbec nic. A ruské zpravodajské služby by měly pré. (Pokud ovšem právě toto není skutečnou intencí výroku Petra Pavla – ? To by bylo ale na úplně jiné zamyšlení.)
Další perla. Když začala druhá světová válka, a to bylo v roce 1939, žádní Japonci ve Spojených státech nebyli pod „přísným monitorovacím režimem“ – a nebyli pod ním ani po japonském napadení Pearl Harboru (1941), protože tento eufemismus se na popis docela brutální internace prostě nehodí. A že takovou byla, o tom svědčí americká omluva a odškodnění.
O kontraproduktivitě takovýchto plošných opatření se asi učí až ve vyšších zpravodajských kurzech, které Petr Pavel už nestačil absolvovat, protože se jednoho krásného večera koukl z okna na Národní třídu a ideologicky prozřel.
Horší na tom je jiná věc. Takovou brutální pitomost se Petr Pavel mohl naučit v oněch nižších zpravodajských kurzech, které ještě jako ideologicky pomýlený zaťatý aparátčík absolvoval za minulého režimu. Učilo se tam nepochybně i o tuzemské akci s krycím názvem , jejímž cílem bylo „zajištění“ (opět ten eufemismus! ve skutečnosti šlo o internaci nebo nucenou pracovní povinnost) osob, které z pohledu tehdejší vládnoucí garnitury v případě zhoršené bezpečnostní situace představovaly ohrožení „vnitřního pořádku a bezpečnosti státu“. Americká internace japonských občanů je operací téhož typu.
Proto lze vyslovit důvodnou obavu, že tento nápad – ať už ho prezidentovi vnukl nějaký zloduch, nebo se na něj rozpomněl sám prezident ze své zpravodajské minulosti – buduje atmosféru, u nás podobnou druhé republice, skupinově nenávistnou, a to zatím cvičně, nejprve proti nějaké vzdálenější entitě.
Proto lze vyslovit důvodnou obavu, že tento nápad – ať už ho prezidentovi vnukl nějaký zloduch, nebo se na něj rozpomněl sám prezident ze své zpravodajské minulosti – buduje atmosféru, u nás podobnou druhé republice, skupinově nenávistnou, a to zatím cvičně, nejprve proti nějaké vzdálenější entitě. Lze se dále obávat, že projde–li tato nehoráznost bez větších protestů, může se vbrzku začít veřejně uvažovat o novodobých opatřeních v tomto stylu, nyní již proti našim občanům (dezolátům, trollům, disidentům, oportunistům atd.), přesně ve stylu „Akce Norbert“. A to už končí veškerá sranda.
Jsem proto přesvědčen, že prezident republiky Petr Pavel by měl neprodleně rezignovat.
Jan Schneider,
"Odškodnili je". Hlídat Rusy jako Japonce – Co prý Pavlovi uniklo
19.06.2023 13:37 | Ze sítí
MONITORING Lídr strany PRO Jindřich Rajchl hodnotí 100 dnů prezidentování Petra Pavla jako absolutní tragédii a výsměch úřadu. „Já myslím, že takhle brzo se nezdiskreditoval žádný jiný prezident v dějinách České republiky a Československa,“ má jasno Rajchl a připomíná Pavlovy přehmaty, zejména jeho poslední výroky o sledování Rusů v západních zemích, což je podle Rajchla jasný důkaz, že Rusové jsou vnímání optikou kolektivní viny.
Rajchl ve svém pravidelném streamu na facebooku hodnotil 100 dní Petra Pavla ve funkci prezidenta a zkritizoval ho za řadu kroků a výroků. „Já myslím, že takhle brzo se nezdiskreditoval žádný jiný prezident v dějinách České republiky a Československa. Toník Zápotocký byl velikán oproti tomu, co předvádí Pavel. To je naprostá ostuda a hanba,“ je přesvědčený Rajchl.
Pavel se prý zdiskreditoval hned prvním důležitým rozhodnutím, když podepsal vládní novelu o snížení zákonné valorizace penzí. „Nejdřív nám sliboval, že bude prezidentem lidu a ne prezidentem vlády. Hned jeho první vážné rozhodnutí, kdy podepsal tu protiústavní novelu o snížení zákonné valorizace důchodů a pak ještě schizofrenně poznamenal, že na to dá ústavní žalobu, to byl fakt vrchol směšnosti. Ukázal, že je jasně prezidentem vlády, že bude chodit vládě na ruku, udělá vše, co si vláda zamane a nikdy nepůjde proti politice této vlády,“ má jasno Rajchl, že kdyby byl Pavel prezidentem všech, tak by zákon nepodepsal.
Pavel podle Rajchla také neuvěřitelně pochybil na výročí konce 2. světové války, kdy chválil Ukrajince namísto národních hrdinů. „Následoval projev k 8. květnu, kdy prohlásil, jak nás osvobodily ukrajinské divize a ani slovem tam nezmínil české legionáře, kteří bojovali v barvách spojenců za to, abychom tady dneska mohli být, mluvit česky, abychom měli tuto zem a hymnu. Tito lidé za to pokládali život a panu prezidentovi nestáli ani za jedno slovo. Neuvěřitelné. Každá země na výročí konce války mluví o národních hrdinech, jenom u nás nestojí českému prezidentovi čeští legionáři za jediné slovo,“ nechápe Rajchl.
„Následovala terezínská tryzna, kdy nám oznámil, že to byly zločiny našich předků. Nevím, jak to slušně okomentovat. Byli to předkové Němců a dalších kolaborantských národů, včetně Ukrajiny, kteří tam páchali ta zvěrstva. Naši předkové tam trpěli a umírali. Pavel se za tento výrok ani neomluvil, Česká televize to hned v přepisu škrtla, aby vyhověla svému idolu,“ pokračoval Rajch.
To vše byly podle Rajchla národní ostudy, minulý týden pak Pavel rozhovorem s Rádiem Svobodná Evropa způsobil ostudu celosvětovou, když se zasazoval o monitorování všech Rusů v západních zemích bezpečnostními službami.
„Přitom to bylo tři dny poté, co se tady diskutovalo, že nemůžeme svalovat kolektivní vinu na Ukrajince, hovořil jsem tady o tom i já, že to, co se stalo v Brně, nesmí založit jakýkoliv náznak kolektivní viny vůči všem Ukrajincům, kteří tady jsou. Tak tři dny potom ale Pavel řekne, že by měli být monitorováni všichni Rusové, to je největší ukázka vnímání kolektivní viny. Copak všichni Rusové můžou za tu válku? To opravdu myslí pan prezident vážně?“ ptá se Rajchl.
„To je ten jeho charakter komunistického rozvědčíka. Petr Pavel tyhle svoje návyky očividně neztratil. A samozřejmě média se to hned snažila žehlit, že to takhle nemyslel,“ dodal Rajchl s tím, že nejhorší částí Pavlovy zvrácené myšlenky byla zmínka o detenčních táborech pro Japonce ve Spojených státech za 2. světové války.
„Pane prezidente, skutečně chcete obhajovat něco, za co se Američané omluvili a museli vyplatit miliardové odškodnění? To myslíte vážně? Tak si radši nastudujte historii, než začnete plácat něco do médií. To je za hranou lidské slušnosti už tohle. To příště můžete obhajovat shození jaderných bomb na Japonsko s tím, že bychom taky mohli něco hodit na Rusko,“ dodal sarkasticky Rajchl, který se děsí, s čím přijde prezident příště.
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/–Odskodnili–je–Hlidat–Rusy–jako–Japonce–Co–pry–Pavlovi–uniklo–738206
Holocaust začali Češi, tvrdí nová německá kniha pod záštitou německé ambasády.
Tschechische faschistenbande?
Vydavatel knihy napojen na landsmanšaft a českou politiku 7. 2. 2020
Česká fašistická banda? Češi se prý zásadním způsobem podíleli na holokaustu, zakládali židovská ghetta dobrovolně,bez příkazu německých okupantů, tvrdí nová německá kniha.
Přepisování historie jede na plný plyn. Německo chce velet
Nové Evropě (EU) očištěno od minulosti, s vinou rozptýlenou
na všechny strany.
Německé velvyslanectví v Praze představilo novou knihu Mezi Prahou
a Mikulovem (Zwischen Prag und Nicolsburg) s podtitulem Život židů v
českých zemích. Kniha obviňuje Čechy ze spolupachatelství na holokaustu.
Prezentace knihy proběhla paralelně také v Berlíně – v kinosále
českého velvyslanectví. Vyjde v překladech do češtiny, angličtiny a
hebrejšiny (!) celkový náklad je dohadován na několik desítek tisíc výtisků.
Němci za války vyvraždili 6 milionů Židů. Nyní chtějí smíření. Toho však nelze dosáhnout přepisováním historie.
Knihu vydala německá polostátní nezisková organizace Adalbert
Stifter Verein, který se zabývá vydáváním knih, nabízející německý pohled
na české dějiny. Je pojmenována podle německého spisovatele Adalberta
Stiftera (1805–1868), narozeného v Horní Plané na Šumavě, který je
autorem historickém románu Witiko (Vítek).K odkazu Stiftera se hlásí agresivní sudetoněmecké organizace Witikobund (založena sudetoněmeckými nacisty), která má vazby na českou politiku skrze bratry Čižinské (Praha sobě), když dlouhá léta
sídlila v Horní Plané (rodišti Stiftera) ve dvoupodlažním domě Jiráskova
168. Na stejné adrese sídlí firma Bohemia – Komunikation, jejímž
jednatelem je Pavel Čižinský. V domě bratrů Čižinských v Horní plané nyní mělo také sídlo Adalbert Stifter Zentrum. Rejstřík firem výpis Horní Planá Jiráskova 168 Witikobund ZDE.
Jako autorka propagandistické knihy Zwischen Prag und
Nicolsburg je uvedena historička Kateřina Čapková z Akademie věd,
dlouhodobě zaměstnaná v New York University in Prague (vede Jiří Pehe)
a Benjamin Frommer (Northwestern University, USA).Knihu zpracoval kolektiv autorů, mezi nimi Michael L. Miller ze Středoevropské univerzity George Sorose v Budapešti, Michal Frankl (Masarykův Institut v Praze) a další.
Základem knihy jen teorie, že Češi vytvářeli za II. světové války
židovská ghetta bez příkazu německých okupantů. Objevují se v ní
výrazy jako „spontánně vytvořené ghetta,“ “nenávist Čechů k Židům”, “akce
českých fašistů”, nebo “tschechische Faschistenbande”.
Sdílejte tento článek, zabraňte přepisování historie! Argumenty & Fakta, přišlo e–poštou
Jak Tomáš Podivínský, velvyslanec ČR v Německu, pomáhal přepisovat naše dějiny
„Německé velvyslanectví v Praze představilo novou knihu Mezi Prahou a Mikulovem (Zwischen Prag und Nicolsburg) s podtitulem Život židů v českých zemích.
Prezentace knihy, která obviňuje Čechy ze spolupachatelství na holocaustu, proběhla paralelně také v Berlíně – v kinosále českého velvyslanectví. Vyjde v překladech do češtiny, angličtiny a hebrejšiny (!) celkový náklad je dohadován na několik desítek tisíc výtisků.“
Položme si několik otázek.
Kdo byl v té době, kdy došlo k prezentaci knihy Mezi Prahou a Mikulovem v Berlíně prostorách českého velvyslanectví velvyslancem ČR v Německu?
Byl to Mgr. Tomáš Podivínský, který politicky pochází z hnízda KDU –ČSL. V době svého nepříliš dlouhého velvyslancování v Německu, navštívil dva sjezdy „sudetoněmeckého landsmanšaftu. Na tom druhém, který se konal v červnu roku 2019 v Řeznu, prohlásil:
„Díky Bohu uměli tito moudří, světa zkušení, otevření a kooperativní lidé přesvědčit o této své správné cestě i ostatní a také je vzít s sebou na tuto cestu. Za všechny takové si zde dovolím jmenovitě uvést bývalého bavorského premiéra Horsta Seehofera a bývalého českého premiéra Petra Nečase, kteří učinili s odvahou a odpovědností ty veřejně nejviditelnější kroky, stejně tak jako dnešní premiéry Marcuse Södera a Andreje Babiše, kteří jsou připraveni tento trend vzájemného porozumění a sbližování dále rozvíjet.“
Jak na projev pana velvyslance Mgr. T. Podivínského reagoval sám náčelník sudetů B. Posselt? Zde jsou jeho slova: „Je tu však jedna přímá cesta, která vede k porozumění mezi národy, k dobrému sousedství, ke smíření, k evropské jednotě… Proto, milí krajané, řekněme jasně: Chceme jít dál touto cestou – zprvu s mnoha hosty tohoto sudetoněmeckého dne, poté s vysokými státníky a politiky jako jsou D. Herman a P. Bělobrádek a jiní, a konečně s Tebou, milý Tomáši. To, co jsi dnes řekl, nebylo jen slovo přítele – velvyslanec vyslovil oficiální poselství českého státu. Děkujeme Ti za to! Vidíme, že jsme šli opravdu přímou cestou.
Je téměř jisté, že slova pronesená panem velvyslancem Podivínským, nebyla pouze jeho vlastním dílem, ale byla zformulována ve spolupráce s ministrem T. Petříčkem a s velkou pravděpodobností i na vládní úrovni.
Ano, ministrem zahraničních věcí byl Mgr. Tomáš Petříček a Ing. Andrej Babiš zastával funkci předsedy vlády ČR. A tomu tak je.
Můžeme konstatovat, že jdeme po nějaké cestě, jak vyplývá i z výše uvedeného. Pokud bychom z vlasteneckého hlediska tuto cestu chtěli charakterizovat na základě znalostí základních dokumentů „Sudetoněmeckého landsdmanšaftu“ (SL) a projevů jeho představitelů a určitých aktivit i některých německých ´ústavních činitelů, pak jednoznačně musíme říci, že tato cesta, po níž nás někdo nutí jít, je plná protičeských útoků, zaměřených proti republice, jejímu lidu. Dělá z našich předků zločince dokonce i genocidní. Jsme pro SL a jeho souputníky německými i českými beránkem božím, na nějž nakládají své hříchy, své zločiny. Cílem je přepsat dějiny tak, aby z nás udělali zločince a sami ze sebe nevinné oběti.
Tato skutečnost musí být zřejmá jak panu velvyslanci Podivínskému, tak také i ministru Petříčkovi a premiéru Babišovi. Přesto ke všemu, co se děje mlčí. A nadto mluví ještě o tom, jak česko–německé vztahy jsou vynikající. Pokud nějaký rok budeme takto pokračovat, dojdeme až ke zrušení dekretů prezidenta republiky, k vážnému ohrožení naší státnosti a existence našeho národa.
Němci ruku v ruce s landsmany sami mnoho nezmohou. K dosažení svých cílů potřebují pátou kolonu v ČR, nikoliv jen hrstku germanofilů a sudetomilů, ale především řadu ústavních činitelů. A nyní již víme, alespoň zčásti, kdo tam patří a kdo, ač má hájit zájmy republiky, jejího lidu, v rouše beránčím nás vede cestou do německého chomoutu. Jak demokraticky se těchto „českých politiků“ a podobných zbavit? Máme hlasovací lístky. Ve volbách hlasujme jen pro vlastenecké, nikoliv zrádné, politické strany! Jinak dojdeme až k novému protektorátu, či se fakticky staneme německou kolonií či polokolonií, nebo se budeme „těšit“ jiné formě závislosti na Německu, EU.
Byl jsem velmi udiven, když pan Mgr. T. Podivínský, po odchodu z funkce velvyslance v Německu, se stal politickým náměstkem ministryně spravedlnosti M. Benešové ( za ANO) minulý rok. Za to, na čem všem se podílel, měl odejít ze státní služby. Z jednoduchého důvodu. Nesloužil, jak z uvedeného vyplývá, našim státním zájmům, dokonce je poškozoval.
Podle mého názoru o „přešlapech“ pana T. Podivínského premiér Babiš věděl. Nejenže z nich nevyvodil nutné důsledky, ale ještě pana ex diplomata povýšil do uvedené funkce politického náměstka. Proto i on by měl nést přiměřené důsledky za slova i počínání pana Podivínského.
Pokud ti, kteří se zasloužili o „sudetoněmeckou věc“ a současné tím poškodili republiku, budou povyšování, ač by měli nést důsledky za neplnění svých ústavních povinností, do dalších funkcích, bude s námi veta.
Vyšší spravedlnosti, než té babišovské, učinil zadost, i když z jiných důvodů, nový ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS), který odvolal politického náměstka resortu – Tomáše Podivínského.
Jistě bude zajímavé, kam pana Podivínského nyní vítr zavane. Sledujeme jeho i státní činitele jeho typu, kam budou dále „přichýleni“ za své zásluhy o „sudeto–německé“ či německé zájmy.
V těchto souvislostech neberme na lehkou váhu slova B. Posselta, která pronesl na 70. sjezdu SL v Řeznu 9. června 2019: „Našim velkým úkolem je společně kulturu českých zemí – Čechů, sudetských Němců a Židů, dále rozvíjet a předat dalším generacím. U toho nám velmi pomáhá svobodný stát Bavorsko svým patronátem.
Včera jsem řekl spolkovému ministru vnitra, že doufáme v brzkou aktivní angažovanost spolkové vlády v těchto otázkách tak, jak již činí Bavorsko. Říkám jasně: musíme se snažit, aby občané ČR – takových bude stále přibývat –, kteří se angažují pro takovou společnou kulturu, dostali nutnou podporu. D. Herman spolu s našim bývalým ministrem kultury, L. Spaniem, dovedli nás na cestu vedoucí k bavorsko–české kulturní dohodě, v jejímž centru stálo mnoho sudetoněmeckých záležitostí. To nesmí nyní zahynout! Tyto úmluvy musí pokračovat! K tomu patří i to, že četní partneři, které jsme našli a nacházíme v českých kulturních institucích, se nesmí stát obětí proměn, kdy by mohli být posláni jeden nebo druhý z netransparentních důvodů do pustiny. Ti, kteří s námi pracují na společné kultuře v tomto velkém politickém dílu, zasluhují podporu politiky.“
Kam až ruka B. Posselta a H. Seehofera u nás dosáhne? Koho pozdvihne a koho zatratí? Sledujme toto nepřípustné zasahování do našich vnitřních záležitostí průběžně. Pomůže nám pochopit i nyní nepochopitelné. Unikla uvedená tvrzení také panu P. Pavlovi, prezidentu republiky? Dr. O. Tuleškov
Na sraz landsmanšaftu jede za vládu ministr Bek. Bude ladit vztahy se sudetskými Němci
Téma: Německo Jitka Zadražilová 17. května 2023 11:49
Ministr školství Mikuláš Bek (STAN)
Mluvčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernd Posselt
Bavorský premiér Markus Söder, jehož spolková země po druhé světové válce nad vysídlenými sudetskými Němci převzala záštitu.
Ministr školství Mikuláš Bek (STAN)
Na letošním sudetoněmeckém sjezdu v bavorském Řeznu bude Českou republiku zastupovat ministr školství Mikuláš Bek. To, že na sjezdu bude zástupce české vlády, oznámil minulý týden premiér Petr Fiala (ODS) po setkání s bavorským premiérem Markusem Söderem (CSU).
„Ministr se sjezdu zúčastní, protože se jako brněnský senátor dlouhodobě věnuje tématu narovnání vztahů a smíření souvisejících s poválečným odsunem Němců. Předběžně se ministr Bek zdrží jeden den,“ uvedla jeho mluvčí Aneta Lednová.
Podle předběžných plánů bude Bek v Řezně jeden den, a to v neděli, kdy s hlavními projevy vystoupí bavorský premiér Markus Söder a nejvyšší sudetoněmecký politický představitel Bernd Posselt.
Jako první úřadující ministr se sjezdu v roce 2016 zúčastnil Daniel Herman, který tehdy vedl resort kultury. O rok později za sudetskými Němci přijel někdejší vicepremiér Pavel Bělobrádek. Loni pak na sjezdu poprvé zazněla česká hymna, což tehdy bavorský premiér Söder označil za symbol toho, že Češi a Němci již nejsou nepřátelé.
Letošní sjezd se koná od 26. do 28. května v Řezně. Na sjezdu udělí své nejvyšší vyznamenání, kterým je Evropská cena Karla IV., českému sociálnímu demokratovi Liboru Roučkovi a německému diplomatovi Christianu Schmidtovi. Ocení je tak za jejich roli ve sbližování národů střední Evropy.
Z Československa byly po druhé světové válce odsunuty asi tři miliony Němců. Požadavky Sudetoněmeckého landsmanšaftu určuje dokument nazvaný 20 bodů, který organizace schválila a přijala v roce 1961. V něm Sudetoněmecký landsmanšaft formuloval hlavní cíle své politiky, kterými jsou právo na vlast a sebeurčení a snaha řešit sudetoněmecký problém v rámci evropských politických struktur.
Ve „20 bodech“ se například uvádí, že sudetští Němci byli v roce 1918 začleněni do Československa proti své vůli a právu na sebeurčení. Další křivdou podle sudetských Němců je vydávání tehdejšího Československa za národní stát Čechů a Slováků, ačkoliv v něm žilo pouze dva milióny Slováků proti 3,5 miliónům „menšinového“ německého obyvatelstva. Sudetští Němci se podle tohoto dokumentu také nikdy nesmíří s „vyhnáním“ ze „své staletí trvající vlasti“.
V případě majetkových nároků požadavky sudetských Němců nejsou striktně dané. Sudetoněmecký landsmanšaft sice ze svých stanov vypustil zmínku o usilování o vrácení majetku, který byl sudetským Němcům při poválečném odsunu z Československa zkonfiskován, ovšem otázka odškodnění zůstává otevřená. Záleží na každém představiteli ať už landsmanšaftu, nebo členech bavorské vlády (patrona sudetských Němců), jak otevřený v této otázce je. Například Edmund Stoiber, bývalý bavorský premiér, trval na tom, že česká vláda musí řešit odškodnění za „vyhnání“.
V oficiálních dokumentech Sudetoněmeckého landsmanšaftu se používá termín „sudetoněmecký majetek“. Ten však byl po druhé světové válce zkonfiskován jako nepřátelský majetek občanů „třetí říše“ pro účely válečných reparací na základě Postupimské dohody. Lidé měli náhradu požadovat po německém státu.
Proč bude ministr Bek ladit noty se sudeťáky a nikoliv s vládou SRN ?
Tzv. sudetoněmecký landsmanšaft (SL) je spolkem, který nikdy neměl a nemá mezinárodněprávní subjektivitu. Dokonce jej někteří "dobráci" označovali či dokonce označují za folklorní sdružení. Bavorsko, které je jednou ze zemí SRN, má pouze omezenou (fragmentární) způsobilost k mezinárodním jednáním. Nemá ministerstvo zahraničí, obrany, nemá ani svého prezidenta. Co tedy pan ministr Bek, který v Bavorsku bude zastupovat vládu, může se SL a bavorskou zemskou vládou dojednat?
Nic kloudného. Může však uspokojit přání "našich milých krajanů"
V době, kdy prezidentem ČR byl Václav Klaus byla přísně dodržována zásada, že protějškem vlády ČR je vláda SRN.
První, kdo tuto zásadu porušil, byl P. Nečas. Podlehl opětovným tlakům H. Seehofera, premiéra Bavorska, a kancléřky A. Merkelové. SL se tak dočkal přímých jednání s českou vládou, o kterém celá léta snil.
Předseda vlády, Sobotka, podle slov B. Posselta, pokračoval tam, kde Nečas skončil. V době premiérství A. Babiše došlo k umírnění podlézavosti k Německu a též i k tzv. Sudetoněmeckému landsmanšaftu. Jakmile se stal předsedou vlády P. Fiala, proces uspokojování přání SL nabyl nebývalých rozměrů a, jak jsme přesvědčeni, bude dále pokračovat. Až kam tak můžeme dojít?
Někteří "naši" ústavní činitelé již považují jednání se SL za něco samozřejmého, přestože z německé strany jsme neviděli, že by nějaký spolkový ministr jednal s nějakým našim spolkem, že by se zúčastnil jeho jednání a vyřizoval od německého premiéra pozdravy. Něčeho takového se od německé strany nedočkáme. Němci ví, co je to mezinárodně právní subjektivita. V souladu s ní jednají, kdežto naše vláda padá až na úroveň pochybného spolku bez jakékoliv mezinárodní subjektivity.
Dr. O. Tuleškov¨
K článku " Na sraz landsmanšaftu jede za vládu ministr Bek. Bude ladit vztahy se sudetskými Němci
Náš nárok na reparace vyplývá především z Pařížské reparační úmluvy a také, kromě dalšího, i z principu mezinárodního práva, který jednoznačně říká, že agresor je povinen zaplatit oběti své agrese škody, které jí agresí vznikly. Německo bylo agresorem a my jeho obětí. Takže naše nároky na reparace jsou nezpochybnitelné, nepromlčitelné.
"V případě majetkových nároků požadavky sudetských Němců nejsou striktně dané. Sudetoněmecký landsmanšaft sice ze svých stanov vypustil zmínku o usilování o vrácení majetku, který byl sudetským Němcům při poválečném odsunu z Československa zkonfiskován, ovšem otázka odškodnění zůstává otevřená. Záleží na každém představiteli ať už landsmanšaftu, nebo členech bavorské vlády (patrona sudetských Němců), jak otevřený v této otázce je. Například Edmund Stoiber, bývalý bavorský premiér, trval na tom, že česká vláda musí řešit odškodnění za „vyhnání“.
V oficiálních dokumentech Sudetoněmeckého landsmanšaftu se používá termín „sudetoněmecký majetek“. Ten však byl po druhé světové válce zkonfiskován jako nepřátelský majetek občanů „třetí říše“ pro účely válečných reparací na základě Postupimské dohody. Lidé měli náhradu požadovat po německém státu."
https://cnn.iprima.cz/na–sraz–sudetonemeckeho–landsmansaftu–vyrazi–za–ceskou–vladu–ministr–bek–jede–ladit–vztahy–se–sudetskymi–nemci–347036
Poznámka ČNL: Je nám až líto, když autorka článku mluví o tom, že tzv. sudetoněmecký majetek byl konfiskován pro účely válečných reparací. Československo bylo povinno německý majetek, zahrnuje i majetek tzv. sudetských Němců, podle Pařížské úmluvy konfiskovat, ale, což je podstatné, nemuseli jsme ho odečítat ze svého reparačního účtu a také jsme ho ze svého reparačního účtu neodečetli. To je zcela zásadní otázka. Připravil Dr. O. Tuleškov
Redakce : J. Skalský, připravil: Dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 796. publikaci určenou pro vlastenecké organizace. Praha, 2.července 2023
Webová adresa: E–mail :
Estránky: www.ceske–narodni–listy.estranky.cz
FB: www.facebook.com/České–národní–listy–107618950706191